Láska v době sdílené

Valentýn je za námi. Miluji všechny příležitosti ke slavení, a tak jsem si i já udělala radost. Růžové svíčky a srdíčkovej toaleťák jsou rozhodně must-have. Miluji příjemné relaxační večery.

Akorát se mi teda nepovedlo to nějak pěkně a stylově nafotit a nasdílet. Škoda, že ty růže, Pandora taštičky a bonboniéry jsou fotogeničtější. Jak to, že mi, do prdele, zas nikdo nic nedal? Zrušim blog a budu zpytovat svědomí. Možná bych mohla vyhrabat tu taštičku prázdnou a nastajlovat jí s kytkama z Lidlu. Zastřenej filtr, srdíčka, pičovinky a bude. Ale asi spíš počkam na 1. máje. Teď už je beztak s křížkem po funuse a to mam i narozeniny. Narozeniny!

Slavit narozeniny jako plonková je dalším příjemným bonusem ke skutečnosti, že jste zas o rok starší. V duchu Bridget Jones, jež je mimochodem taky už mladší než já. A když se opije, tak i roztomilejší, řekla bych. A asi v tý době ještě nefrčel Face, aby jí někdo rozmazaně vyfotil s panákem nad hlavou a během chvilky to s velkou pompou a ohlasem nasdílel. Sakra, to jste teda pěkně pos..l, pane Zuckerbergu.

Takže ve veřejném prostoru nezadaná, s nula fotkami z USA či exotických ostrovů a navíc ještě zpiťar. Ve vyhledávači looserů na prvnim místě, naštěstí mám rychlé boty a zdrhám dřív než se vše zvrhne k tomu "být ve volném vztahu", z čehož mi vstávají vlasy na hlavě.

Co to vlastně znamená? Svými slovy bych to přeložila asi jako "sere mě, ale pořád spolu bohužel žijeme/bydlíme/vychováváme dítě"? Mám někoho takového chtít? Mám v něčem takovém chtít být já?

Já nevim, ale než toto, pořád budu raději ta nezadaná. Nebo si spíš užívat ten pocit, že jsem bezkolonková a dělat si, co chci. Bez vedlejších komplikací jakkoli volného vztahu. Protože i ten nejvolnější svazek vám může sevřít pevně žaludek a přistřihnout křidýlka. A já chci lítat. Usmívat se a flirtovat jako "nezadaná". Milovat jako "ve vztahu". Důvěřovat jako "v manželství". Pak je vše v nejlepšim pořádku.

Svět se postrčil do doby (a my ho v tom hojně popoháníme), kdy sdílíme všechno, své partnery, dovolené, děti, svatby, já i deníky. Chci v nich říci vše, i to smutné, ale musí to znít hlavně cool. Nesmí to být bezradné, jsem přeci dospělá a nesmí být hlavně poznat, že někdy brečim. To na sociální sítě nepatří, a když tak jen formou sdílených citátů, srdceryvných kýčo-fotek s bonmoty, které pak lajkují a sdílejí všichni (všechny) podobně postižené.

Dojímat se povoleno je. Říkat pravdu ne. Dokážete si někdo představit, jak by to pak vypadalo?

"Kokote", pomyslím si a píšu do komentu pod něčí status. "Hnus", naťukám sousedce pod fotku vlastnoručně upečeného dortu s odpornym zeleným fondánem nahoře. Stejně tak i já sbíram antilajky za své poslední sepsané moudro. Jsme si kvit a v životě nás pak už nic nepřekvapí. Ani to, že se rozpadlo to nejvíc idylické manželství ever. Jak to?

Selfíčka na skalách, u moře, v posteli, u baráku, s psíkem i bez, love forever, srdcové rámečky a pusinky everywhere. Chvílema už ani nevim, jestli závidět nebo bejt v rozpacích. Jo, i já jsem měla po čtvrt roce sex, ale vyvolávat do světa to nebudu, komu je co po tom (a co když je to fake?). Co se stalo? Něco se porouchalo? Někdo byl neplánovaně unhappy mimo záběr? Jak to, že nic nevíme?

Filtrujeme nejen fotky, ale i realitu: Kdo není zamilovanej, chce bejt aspoň vtipnej (jako já). A taky krásnej. Sexy. Štíhlej (Fotí si jen obličej. Trochu z boku a se vcucnutými tvářemi.)

A kdo je zamilovanej nebo aspoň není sám jako kůl v plotě, dělá vše proto, aby všichni ostatní dostali jednoznačný vzkaz: "Jsem šťastná." "Je mi nádherně." "Záviďte mi." "Jdi se vycpat, bejvalko/bejvalej." 

A můj dnešní vzkaz? Život neni jen krásnej. Vlastně těch krásnejch chvil je TAK málo, že stojí za to si je uchovat. Ale ve svý paměti. Tam vám je nikdo nevezme, nezpochybní ani nevymaže. Krásné jaro :-)