Za mých studentských let jsme chodili do hospody U Štechra. V té době ještě neletělo retro, přestože tohle BYLO, z kávy jste si mohli dát jen turka ve skle s cukrem či bez a nahulíno tam bylo tak, že i silný kuřák mohl nechat cigára s klidem doma (a ostatní zas plíce). Neřešila se forma, ale obsah.
"Friendly" tam totiž byl hospodskej nikoli kulisa. Obsluha totiž fungovala až ke stolu (i přes chodbičku od pípy ke kulečníku, kde jsme sedávali), ne jak v některých dnešních hipsterskejch kavárnách, kde si chodíte pro kafe k pultu (a jste-li šikovní jako já, s obratností člověka po mrtvici ho vycmrndáte přes půl lokálu), a nikdy nedošlo k tomu, že by někdo dopil pivo a neneslo se mu další. Pěna nikdy neopadla stejně tak jako nálada. Utopenec nesl přízvisko "nejlepší ve městě", a to ho nikdo při tom ani nefotil. Někdy prostě i to, co blbě vypadá, stojí za to.. Zlatý léta.
Co já znám, oceňuju a osobně se mě pozitivně dotklo, je výraz baby-friendly. A řekla bych, že přebalovací místnůstky, koutky na kojení a hrací stolečky ocení i vyložení "nepřátelé" dětí. Kdo by chtěl mít dobrovolně hovno pod nosem, že. Maminky zas ocení se s těmi hovny a blicími ksichtíky někam uklidit. V Německu to už dotáhli do dokonalosti i pohodlnym křeslem na kojení v separátní místnůstce (ideální i pro žárlivé tatínky, aby jim čumilové nevykoukali bradavky manželek).
Rozhlížím se kolem sebe. Mohu-li říct něco 100% nezaujatého o svém příbytku (krom toho, že je teda nerozměrný), tak leda to, že rozhodně není insta-friendly. Při focení selfie musím zásadně sedět na gauči (a odhodit haldu většinou zmuchlaných dek za sebou - nevim proč, ale holky musí mít pokaždý každá dvě. Jednu na hlavu a s druhou přikrejt.). Anebo se natočit zády k oknu, což zas hází mou hlavu do moc velkýho stínu nebo jí naopak vytváří nepřirozenou světelnou gloriolu kolem ksichtu (a ta se se mnou a mým lifestylem úplně tak neslučuje, bohužel).
 |
| Foto pokojíčku, den před Vánoci. V tomto období loňského roku má deprese právě kulminovala. |
Pominu-li běžný denní úklid, pořád např. nejsem schopná zbavit se několika krabic z loňského (červnového!, pozn. aut.) stěhování. A to ze 3 důvodů:
1. nemám čas
2. mám depresi, tudíž logicky nemůžu dělat nic
3. bolí mi žaludek/mám migrénu - což je začátek, prostředek či konec té deprese z bodu dva
Pomine-li bod 2 a 3, plynule přecházím k 1 a tak dále, což je mrzuté, protože nejen že nestíhám trendy a opěvovaný úklid podle KonMari, ale dost často ani ten odfláklý po Tůmovsku.
Když jsem u té Kondo, tuhle jsem při hledání knížek z knihovny na tu její knihu o úklidu narazila. Beru to jako znamení, protože jsem měla za to, že jsem jí už kamarádce vrátila. Zákon schválnosti a škodolibosti bordelářům. Nevim, jak vy, ale pokaždé, když hledam v létě plavky, narazim na ztracenou rukavici a naopak. Vzpomínám si, jak jsem kdysi ztratila končetiny od své jediné nejlepší Barbíny, a když jsem ji nakonec vyhodila (tedy to tělo s hlavou), nohy se našly. Škoda, mohly mít holky 114. verzi do sbírky a navíc retro.
Řekla bych, že celkově ve svém životě trávím nesmyslně velký čas hledáním. Klíčů, hřebenů, dudlíků, lásky. Mobilů, nabíječek, pinzet a porozumění. Hledám ideální tvar kabelky i svojí identitu.
A jednu věc mají ty věci společnou. Mají mi zlepšit náladu, den, přinést štěstí a takový ty jiskřičky do očí . Tak jako tý insta holce, co si v insta-friendly kavárně vyfotí to dokonalý latéčko. Cvak!
Žádné komentáře:
Okomentovat