Už jsou tam!

Dneska ráno se mi zas trochu změnil život. Stojim s prázdnou před školkou a tak nějak nevim, co s rukama. Po dlouhé době nemusim nikoho nahánět, aby ho nesrazilo auto, ani hulákat přes celou zahradu, podávat ruce a oprašovat špinavé zadky a kolena. Ano, už jsou tam obě. Strkám si ruce do kapes u bundy, šinu se k autu a je mi...divně. 

Pomalu se mi začíná ukrajovat z toho pocitu, že je na mně někdo stoprocentně závislý. Přibývá věcí a činností, ke kterým mě nepotřebují a dokonce ani nechtějí. Ne, nejsem bláznivka co nepovolí přestřihnout pupeční šňůru a hýčká si svou placentu po boku. A věřte mi, po 5 letech doma bych se těšila do práce, i kdybych měla fárat do dolu. 

Stereotyp otupuje a brouk mozkožrout už dávno vylezl uchem ven a rozežírá mi z hladu matrace v ložnici. Pletou se mi oblíbená rčení: Děti jen zděšeně koukají, když na ně popáté vykřiknu u snídaně "Koukejte už spát", návštěvy couvají zpět ke dveřím z mého "Umejt ruce a na nohy" a univerzální radu k nalezení kompromisu při neshodách mám "když se nemůžete dohodnout, nebude si s tim hrát nikdo, dejte to sem". Nutno říct, že po 5 letech omílání už mé hlášky otupily i ouška dětí, takže reakce na ně je čistá 0. Nasazuji silnější kalibr v podobě tlačítka na TV ovladači, vydírání a zákazy (takové ty na méně než 5 minut, aby z toho nebyl zas další moc dlouhý řev).

(Ne)dokonalá

Zajímavé, jak se změna počasí a celkový posun východu/západu slunce podepisuje na našem vnímání. To, co bylo ještě před týdnem zlatavé a zalité světlem je teď chladné, sychravé a tmavé. Taky to tak máte i s náladou? Přes svou neochotu najít někde svojí zimní bundu a vůbec se ráno pořádně oblíknout (obvykle jsem zpocená už jen z toho, že naženu holky do toho správného oblečení) trpím permanentně na studené ruce a nohy a nebýt kofeinu, nepřežiju snad půl dne. Svařákové období je na dosah a taky se budu po večerech ochotně zahřívat u páry ze žehličky. 

A budu se intenzivně věnovat sebezpytu a řešit důležitá osobní témata, na která nějak nebyl při tom všem čas. Budu psát a budu si myslet, že jsem fakt dobrá, když umim svý myšlenky formulovat v něco smysluplného. Pak to možná zas celý vymažu, protože zas až tak smysluplné to nebylo. Možná pak z dlouhé chvíle projedu jiné blogy a řeknu si probůh, co toto? Taky se vám to někdy stává? Mně často. Snižujeme si laťku tak dlouho, že už se ani podlézt nedá a nakonec se necháme připlácnout k zemi někým, kdo nám po kotníky nesahá. A jako správnej lůzr ještě jdeme a dotyčnýmu se omluvíme, protože to je přece slušnost a co bychom se hádali a dělali si nepřátele. Co takhle zkusit si občas to nepřátelství přiznat a být radši přítelem sám sobě? Učim se to, ale těžko, starýho psa novým kouskům nenaučíš.

V jedné tak trochu zvláštní a prdlé knížce jsem četla příběh o muži, co odešel od své rodiny a v lese se utábořil a spřátelil s mladým losem (nebo sobem? nevim), jehož matku mimochodem předtím zabil a snědl. Usiloval o to nebýt pilný a snaživý, což do nás okolí hustí od malička ze všech stran. A v tomhle bodě jsem se musela zamyslet a souhlasit, i když v tom absurdním kontextu té knížky (zabijte mě, moje knihovna je momentálně v bednách :-(, název prostě nevim) to vyšlo samozřejmě vtipně.

Roční bilance

aneb vyplnění té mezery od mého posledního postu v loňském roce.

Silvestr 2017. Je asi tak půl 10 večer a já dávno spím. Jsem s holkami v bytě mé mamky a je mi mizerně. Hlava třeští a mám pocit, že každou chvíli vybuchne jak petardy, které venku začínají třískat. Pár posledních dní jsem prospala, (před)vánoční shon si vybral svou daň s plnou parádou. Můj (tehdy ještě) přítel se mnou 2 dny nemluví, urazil se, že jsem nedorazila (těch 120 km s virózou a malými dětmi) na poslední den roku domů. Nečekám na novoroční přání, kterých je stejně pomálu a tak nějak podvědomě tuším, že následující rok bude stát pěkně za ho....

Jak se to vezme. S těžkým srdcem jsem ukončila něco, co dlouhodobě nefungovalo. Boj to byl, ale nikdo z nás nechtěl ustoupit, tak jsem to přiznala a chopila se toho já. Kdo nezažil, nepochopí, asi za to dost může i moje povaha, ale kde jsou zadní vrátka, tam do nich vždycky nějakou cestu najdu. A samozřejmě že doufám, že za lepším.

Teď je říjen, po parném létě celkem klídek, už neutíkáme denně s holkama k vodě, tak je taky logicky víc času přemýšlet, snít a rekapitulovat. A litovat se, jak by řekla má máma, no to taky.