Mozkový mišmaš

Ahoj, asi jste postřehli, že to poslední dobou tak úplně nedávám s časem.. Článků je míň, stejně tak jako chvilek na přemítání. Snažím se aspoň být trochu činná na Istagramu, kde najdete občas pár mých postřehů a pokusů zachytit něco obrazem. 
Nicméně mozek mi stále pracuje a kolem se stále něco děje, a tak bych dnes ráda sepsala pár takových myšlenek, co se mi v hlavě během několika týdnů nahromadilo.

Postřeh č. 1 - Dejte na své blbé pocity. Čím víc jsem se je kdy snažila umlčet, s tím větší vervou se za čas vynoří a připomenou. Ten svíravý pocit kolem žaludku tu není jen tak pro nic za nic - věnujte mu pozornost, až se příště objeví. Okolnosti, které provází, totiž stojí minimálně o vaší revizi.

Postřeh č. 2 - Přání se plní v tu nejnemožnější dobu, kdy si snad ani netroufáte doufat. Pokud mi vyjde můj poslední okamžitý a bláhový nápad, začnu snad i já, starej pesimista a škarohlíd, hovořit o štěstí. A pokud ne, teď už vím, že to tak mělo prostě být. Protože proto. 

Postřeh č. 3 - souvisí s předchozím bodem -  Nemít očekávání je často ta nejlepší obrana před zklamáním. Zní vám to smutně a odevzdaně? Mně taky. Na druhou stranu se pak v případě pozitivního výsledku o to víc radujete. A já nevim, jestli je to věkem nebo blbými zkušenostmi, ale v poslední době téměř nezažívám pocit těšení se. Protože těšit se na to, až bude 9 hodin večer, děti usnou a já zalezu tiše do postele je spíš zoufalství než happy life.

Insta life

"Seznam těch úplně nejvíc insta-friendly kaváren", čtu nadpis článku, jehož obsah i umístění (já vim, tohle je citace, bouchněte mě ale kladivem, krom toho, že mě titulek svym způsobem zaujal, vim absolutní prd, v kterém sofistikovaném médiu to bylo) mě nechal chladnou. I-N-S-T-A-F-R-I-E-N-D-L-Y, hláskuju znovu ten cizovýraz. Jakože někdo jde kamsi za účelem vyfotit si to na sociální síť? Svět se v prdel obrací! 

Za mých studentských let jsme chodili do hospody U Štechra. V té době ještě neletělo retro, přestože tohle BYLO, z kávy jste si mohli dát jen turka ve skle s cukrem či bez a nahulíno tam bylo tak, že i silný kuřák mohl nechat cigára s klidem doma (a ostatní zas plíce). Neřešila se forma, ale obsah. 

"Friendly" tam totiž byl hospodskej nikoli kulisa. Obsluha totiž fungovala až ke stolu (i přes chodbičku od pípy ke kulečníku, kde jsme sedávali), ne jak v některých dnešních hipsterskejch kavárnách, kde si chodíte pro kafe k pultu (a jste-li šikovní jako já, s obratností člověka po mrtvici ho vycmrndáte přes půl lokálu), a nikdy nedošlo k tomu, že by někdo dopil pivo a neneslo se mu další. Pěna nikdy neopadla stejně tak jako nálada. Utopenec nesl přízvisko "nejlepší ve městě", a to ho nikdo při tom ani nefotil. Někdy prostě i to, co blbě vypadá, stojí za to.. Zlatý léta.

Březen

Jaro je tu, i když jestli jste jako já naivně zahodili škrabku na auto (byla stejně prasklá) a vyprali a uskladnili kulichy, byli jste nespíš nemile překvapeni. Já osobně jaro vždy uvítam, posledních pár let už né z důvodu mých blížících se na narozenin - je mi zkrátka 30 něco a nevim, jak jsem k tomu dospěla, ale najednou mi čtyřicetiletí chlapi už nepřipadají jako úchylní senilové (nebo senilní úchylové, je to jedno), ale zkrátka tak akorát. Divný to svět.

Ale abych to zas nezakecala, miluju jaro, protože:

1) Mě s největší pravděpodobností postihne sezónní alergie projevující se slzením a pálením očí, a tak mám super výmluvu, proč se nelíčit. Jestli se na jaře ženy vyloupávají ze zimních kabátů do své přirozené krásy, já se vyloupnu do podoby angoráka. Asi si  místo květinové čelenky pořídím zaječí playboy ouška. Když Velikonoce, tak stylově.