Sebeláska

Sebeúcta. Téma stokrát skloňovaný a propíraný, jak ponožky špinavý od antuky (to jsem sice nikdy neměla, znáte můj přístup ke sportu, ale dovedu si je představit). Občas mě až překvapí, jaký je rozdíl mezi tím, jak vnímáme my sami sebe a jak nás vnímají ostatní. 

Vždycky jsem si třeba myslela, že jsem oplácaná. Jako malá jsem byla normální, nevychrtlé dítě. Zkrátka ani buřt, ani vyžle. Pamatuju si, jak jsme se někdy na prvním stupni (s paní učitelkou Rusovou) ve škole vážili a já měla 30 kilo. Pak byly ty hodně hubený holky, ty měly 27 a míň a tlustý, těch v tý době tolik nebylo, a ty měly přes 30. Výsledek? Záviděla jsem těm hubeným samozřejmě. A přestože jsem v tý době nepatřila k nejmenším a rozhodně jsem žádnou nadváhou netrpěla, měla jsem už tehdy pocit, že by to mohlo bejt lepší. 

A ten pocit mam vlastně pořád. Od okamžiku, kdy jsem naposled vymáčkla pubertální akné (to období bylo rychle shrnuto vcelku dost hrozné) se sice dost věcí změnilo, jenže ne v mý hlavě. Pořád v ní totiž zůstává ta baculatá holka s ofinou, co se ráda učí, čte a ven moc nechodí. 

V šoku jsem byla po shlédnutí videa z maturáku na nedávném srazu (bylo to asi před 3 lety, no říkam, nedávno). Všichni (i ty, co byly v té době tzv. při těle) najednou štíhlí, já hubená. A hezká, jako panenka. Tak proč jsem si sakra v tý době připadala furt jak debil?!

A proč se  to táhne až do teď? Proč mám furt pocit, že mam na prdeli přilepenou křupku (což se mi v zápalu mateřství vážně jednou stalo), když na mě někdo zezadu zírá? Proč se otáčim, když mě zdraví cizí lidi v Lidlu, proč neumim přijmout kompliment, proč se pořád omlouvam, i když mam chuť toho druhého kopnout přímo do řitního otvoru? Proč pořád zohledňujeme city druhých a upozaďujeme (existuje vůbec takové sloveso??) ty své? 

Máma

Jsem máma

Chtěla bych

Dát svět zas do pořádku

Zpívat a tancovat

Nepředvést žádnou hádku 

Neklít a hubovat

Být modlou pro své děti

Zasít a sklízet jen

upřímnost, radost, štěstí

 

Jsem máma, vynikám

vlastnostmi supermana

uvařit, přivrtat

ač levá, zvládnu sama

Jsem máma 

Manažer, ředitel zeměkoule 

Cokoliv zařídit 

Zvedá mě do vrtule

Jsem máma

Nezvládám 

Reakce bez emocí 

Vše, co je přehnané 

Honí mě dnem i nocí 

Jsem máma 

Věřte mi

Pořád i trochu holka

Co brečí, když na ni

Každý bez něhy kouká 

Jsem máma 

Neumím 

Sníst tu poslední porci

Co kdyby se někdo 

Rozhodl nasvačit v noci 

Jsem máma 

Někdy však 

Tajně bych chtěla nebýt 

Pařit a flámovat

Poslouchat v klubu bigbít 

Když se však poštěstí

Je mi najednou divně

Neumím vypnout tu

Konzervu ukrytou ve mně

Jsem máma 

Nechápu 

Proč je tak těžký chápat 

Milovat, tolerovat

Na horu štěstí se drápat

Jsem máma 

Nechci míň

Než je milovat hodně 

Cokoliv jiného 

Je totiž dost o hov..

2 ej em

Nevím, kdo jsi

Vzpomínka 

Pocit

Neodbytná myšlenka 

Uprostřed noci

Něco mi chybí 

Ne, ty ne, naivo

Kus sebe postrádám 

Ve spánku, naživo 

Hledám ten dílek 

Zapadlý pod matrací 

Nebo v těch krajinách 

Kam vlaštovky se vrací? 

Čápi už odlétli

V srdci je pusto

Hospody zavřely

Co doma? Zkus to!

Chci psát 

A nemůžu 

Slova se pýří

Přes zákaz do noci

Na protest míří 

Maj hadr přes hubu

Hlasitost tiší 

Moc velké dupání

Jsou kroky myší 

 

Lásku a svobodu 

Nalezneš v sobě 

Dí slova moudřejších

Nebuď za oběť 

Nevim kdo jsi

Hádanka o mně 

Dílek je ukrytý 

Kdesi tu, v domě

Po létě

Léto dvadvacet. Přišlo tak nenápadně, že jsme my méně bystří sotva stihli shodit zimní srst. Ve skutečnosti jsme v jeho počátku shodili roušky a měli tak možnost po pár měsících poznat, jak vypadají někteří z nás bez masek. Přeneseně i doslova, mně spíš přibylo šedých vlasů a dá mi čím dál víc práce, abych někde od cizích dosáhla oslovení "slečno".

Pár prvních letních týdnů jsem byla nucena řešit hodně nemilých věcí kolem sebe. Taky lidí. Až později mi ale docvaklo, že jediný, co musim doopravdy řešit a o co se zajímat, je o sebe. Dala jsem si relax se všim všudy, bez velkolepých plánů a přiblblých předsevzetí. 

Pár dnů svobodnýho života, úplně zbytečných nocí a plkání o ničem. Zjištění, že jsem natolik zábavná společnice, že se v klidu a bez výčitek zabavim i sama, ale ten pocit, že bych ochudila ty ostatní, mi pořád ještě nedá a nenechá nevyužít každou volnou minutu na 300%. Omluva sousedům. To máte za tu zahradu posranou od psa.

Pár dnů relaxu venku, sebezpytu a pocitů, že od teďka už musim všechno změnit. Žít spořádaně a nekřičet na děti. To hlavně. "Máma někdy bývá divná", mi v hlavě utkví asi navěky. Děkuju ti za podnět k sebereflexi, Ani. I já si tak dost často připadam. Bohužel ale, pro tvou informaci, obávám se, že vy dvě s Elí nebudete díky mé výchově jiné. Soráč.

Pohoda na zahrádce, starý plavky a uvolněnost bez nutnosti zataženýho břicha. Vážný úvahy o různých věcech (viz níže), ale hlavně o tom, že toho k životu vlastně moc nepotřebuju (Elektriku ale jo, mámo! Víš, co se se mnou stane, když nejde rychlovarná konvice?). Slib sama sobě, že i já ten baráček mít jednou budu. Už jsem si objednala vrtačku. Ostatní přijde.

Po dlouhých předlouhých minutách a hodinách svýho přemýšlení jsem konečně dospěla k názoru, co vlastně potřebuju. 

Potřebuju se zastavit (to už jsem trochu udělala). Zklidnit se. Uhasit horkou krev, co ve mně koluje a zchladit si hlavu. 

Neříkat bezhlavě miluju tě/nesnášim tě/jdi do háje. 

Poslat do háje ty, co tam evidentně už dávno patří, jen já to furt z nějakýho prazvláštního důvodu přehlížela. 

Chvíli mlčet, nereagovat, když se mi nechce.

Někdy hned nereagovat, i když se mi chce. Trpělivost růže přináší.

Dovolit si být smutná, prostě jen tak a nepitvat se v sobě.

Nečekat.

Počkat si na to nejlepší.

Nesnít o ničem, o čem dopředu vim, že mi nedělá dobře.

Snít o všem.

Přát si a těšit se.

Věřit na anděly!

Krásný podzim. Přemýšlejte jako já o tom, co vám dělá dobře. Vyserte se na to, co vám dobře nedělá. Lepší radu nemam, ale na druhou stranu, komu já tak můžu radit?

Back to school

Naše Elí jde do první třídy a musim uznat, že se mi z toho podobně jako z dalších jiných "poprvé" trochu klepe prdel. Pravda je taková, že za pár let už si z toho všeho haló kolem budu pamatovat buď jen to hezký nebo dávat k dobru historky, jak jsem se kde ztrapnila, se kterejma budu ve společnosti za hvězdu. Člověk je tvor mající sklon k selekci pozitivních zážitků, to jsem zjistila i já, která udělam kovbojku i z toho, že došlo mlíko do kafe (horší je už jen když dojde kafe samotné nebo když nejde elektrika, takže si ho nemůžu uvařit, i s mými zásobami na tisíc let).

Největší strachy posledních několika let kupodivu provázely různé etapy mého mateřství. Number one, jak to zvládnu sama s batoletem, vystřídalo po roce, jak to zvládnu se dvěma dětmi, jak to budu dělat s jedním ve školce, s oběma sama, s oběma ve školce a světe div se - obě děti žijou, já taky a máme se čile k světu. 

A co si z toho všeho pamatuju? Byl to fičák, takže zcela upřímně, nic. Jsem vděčná za své psaní, za fotky, za cokoliv, co mi rané dětství holek připomene, ale ještě víc vděčná jsem za to, že umim zapomínat. Na proplakaný polštáře; beznaděj, když má dítě v noci horečku a ta ne a ne klesnout; samotu, ale přesto úlevu, že mě nikdo nebuzeruje a neponižuje; nedostatek financí i ten zasranej pocit zodpovědnosti, kterej vám nedovolí ani marodit, takže se potácíte tak dlouho, dokud se kolečka prostě točí.

 

Když jsem v 18 ti vypadala na 10, doufam, že teď vypadam max na 27...

 

A teď už je najednou přede mnou další level, level, kdy se moje děti stanou chytřejšími než jsem já, protože jsem látku probíranou na ZŠ už dávno zapomněla a na zlomky si asi budu muset vzít doučko, abych jim je vysvětlila. (A doučovat by mě mohl nějakej mladej nadějnej student matfyzu, haha).

A tak tu sedim, dojetím brečim a hltam Milku, kterou jsem koupila i přesto (nebo možná spíš právě proto), že mi holky řekly, že jim tahle nechutná. Je přeslazená jak hovno z nutrie a já se ani neobtěžuji ji lámat pěkně na kostičky, protože jsem káča mlsná, protože jsem stejná jako mé děti a stejně jak ony se povrtam v obědu, a později bych z hladu slupla i kýtu z kance.

A ještě tohle jsem chtěla říct, navzdory všem módně alternativním, bio-, eko-, ezo- a jinejm matkám, já jsem za ten náš klasickej vzdělávací systém ráda. Nedovedu si představit, co by z mých dětí bylo, kdybych je měla učit já doma. Kdyby nepřišly do styku s ničím jiným než s mojí výchovou a vlivem. A myslim, že i přežijeme klasický známkování, školní jídelnu a vstávání na osmou. Život je boj :-) Tak směle do toho :-)

PS: A víte co jediné si pamatuju ze svýho prvního dne já? Že se mamce udělalo ve třídě špatně a já jí tam pak hledala. Měla totiž v břiše bráchu. Já momentálně v břiše nic nemám, krom tý čokolády ovšem, tak snad to všechno zvládneme dobře :-D

Back doors into a new life

Dělám to pořád. Nevim proč, jestli nutkání nebo nějaká patologická posedlost v chování, ale pokud to tak nemam, bývám silně nervózní. Mít náhradní řešení a plán je něco, bez čeho si svuj život už ani neumím představit. Sice možná na někoho působím silně neorganizovaně, ale opak je pravdou. Zadní vrátka se tomu taky říká.

Co když mě vyhodí z práce? Ještě předtím chci získat novou. Opustí mě chlap? V kapse mam hned 4 další potenciály. Budu se muset (nebo chtít) odstěhovat? Můj starý byt tu na mě čeká. Nepovede se mi uvařit oběd? Zásob mam na další 2 koronavirové vlny.

Jen málokdy se stane, že mi opravdu něco dojde. Dost často mi ale dochází trpělivost. Kdybych si tuhle vlastnost mohla tak nasyslit do zásoby, spoustu lidem (a mně taktéž) by se výrazně ulevilo. Co se stane s Kristýnou, když nemá něco hned, je lepší nepoznat.

Otázkou ale zůstává, proč to tak musí bejt. Opravdu se tak moc bojim samoty, hladu a skutečnosti, že skončím někde bezprizorní pod mostem? Potřebuju mít jistotu tam, kde jistýho nic není? Zachrání mě vůbec někdy narvaná lékárnička a banda chlapů, kteří jsou ready přiskočit a poskytnout objetí?

Neni to málo? Neni lepší vsadit na jednu kartu a věřit celou duší tomu, že to dobře dopadne? A můžu já ve svý situaci ještě vůbec sázet?

Tyhle a další věci se mi honí v hlavě, když přemejšlim o tom, co bych jednou vážně chtěla dělat. Kde bych chtěla žít. A s kým.

Když nevíš, co máš udělat, nedělej nic. Přesně to tedy dělám. A hýčkám si svá zadní vrátka, abych se jich v ten pravý čas mohla slavnostně zbavit ;-)

Womenzone

Moje holky. Ještě nedávno plešatý miminka, teď zlobidla s vlastním názorem a taky parťačky, který mě umí rozčílit, rozesmát, ale i podržet. Taky pochválit, "Mami, ty se teda oblíkáš stylově, když jdeš do práce." Malá módní policie, která na mně nenechá nit suchou.

Taky jsou dost podezíravé: "Proč máš na sobě to tričko po XY?" "Ty ses spletla?" "Nebo ho máš furt ráda?", cení na mě starší a zkušená Eli své absentující přední zuby.

Slečny, které ví, že na dvou židlích se sedět nedá a které si nechají se zájmem vysvětlit, co to znamená tahat někoho za nos.

Moje zrcadla, mentorky i nejlepší kamarádky. Mé dva důvody, proč vždy vstanu, i když je mi mizerně, pod psa a jsem po vopici.

Má téměř permanentní společnost, díky které ale zůstávám přesto sama. Tři brejlatý prdelatý plavovlásky, víly ošlehaný životem, co si dají k večeři bonbóny a zapijí to Birellem. Sesterstvo neohrožených, který jásá v přítomnosti opačnýho pohlaví, ale je si plně vědomo toho, že slabé kusy zkrátka odpadnou.

Moje sladké komplikace a zdroje stoprocentně uvěřitelných výmluv. V jejich přítomnosti věta "Nemám čas na kafe, sorry jako" dává hned jiný rozměr a smysl. Pochopí ho i hluchoněmej. A dokonce i úplně blbej.

Stará páka dobře páčí

Pětatřicet pomyslných svíček zhasnuto a pokud si dobře vzpomínám, slibovala jsem článek reflektující mojí náladu kolem toho.

Je mi 35 a nevím, jaké je moje nejoblíbenější jídlo. Tak triviální otázka, na kterou vám odpoví i 2leté dítě. Já prostě nevim. Umim si vybrat z menu, umim si zvolit z nabídky 2 jídel v kantýně, ale co je nej a co bych chtěla jíst jako poslední v den své smrti netuším.

Nikdy jsem nestála na lyžích. Holka z Aše, kde kopec rozhodně není sprosté slovo nikdy neobula na nohy přezkáče. Na lyžařské výcviky jsem coby velmi společenská osoba ale vždycky moc ráda jezdila a užívala si s radostí ten pocit, kdy zapíchnete běžky spolu s hůlkami do haldy sněhu před hospodou. "Sláva, ukradli mi lýže!"

Nikdy jsem se nevdávala. Jednou jsem byla zasnoubená. Hrozně, hrozně dávno. Chtěla bych strašně říct že už ne, ale pořád na tu lásku se svatbou věřim. Sice opatrně a trochu nedůvěřivě, asi jako děti na prvním stupni základky, když jim spolužáci tvrdí, že neexistuje Ježíšek a oni váhají, zda si nechat ukrást své sny, ale věřím.

Proč jsem začala psát blog?

Píše se začátek roku 2015. Má zatím jediná dcerka Eliška sfoukla před nedávnem první svíčku na dortu a já jsem ukončila resp. byla ukončena z dalšího vztahu. O tom, že za pár týdnů začnu nový zatím nemám samozřejmě ani ponětí. Z typicky nestandartního způsobu rozchodu mám v hlavě milion otázek, které se standartně vynořují na světlo v době, kdy je venku tma a měla bych spát. Jedné noci se mi v mé konspiračními teoriemi zamořené hlavě objeví pár záblesků a nápadů, jak by se má šlamastyka dala vyjádřit jinak než slzami. Ještě v posteli beru do ruky sešit a tužku a zčerstva začnu zapisovat body, které mi napadají. Jsou to jenom sarkasmem podbarvené střípky ze života, přesto když za slabou hoďku dopíšu a zhasnu lampu, spokojeně usnu jako mé malé nemluvně. Idea sepisovat své myšlenky se mě drží i další dny, na procházce s kočárkem vymyslím úvodní text k blogu a zmrzlými prsty ho ťukám do mobilu.

Za pár dní je blog díky mému stále nadšenému neutuchajícímu úsilí a metody "pokus omyl" na světě. Nápady na články zpočátku přesahují mou kapacitu psaní, konečně mám kam směřovat své storky s batoletem i další zážitky běžného dne. S každým postem odložím část napětí osamělé mámy a naberu nový dech. Některá témata mi nabíhají sama, jindy mám prostě jen potřebu se vypsat, a tak tvořím článek za běhu a sama jsem zvědavá, kam se v závěru dostanu. Někdy píšu lehce a s vtipem, jindy mi při korektuře samovolně stékají slzy. Jednu věc ale mají všechny mé publikované texty společnou: dělají mi radost.

Po delší době mám něco fakt svýho, co mi přináší úlevu, baví mě a co mě překvapuje i pozitivní zpětnou vazbou od čtenářů.

Blog je má kámoška, psycholožka, důvěryhodný partner i mladší ségra, který bych mohla radit, jak na život a vztahy. Naštěstí ale mam jen bráchu, kterej tohle všechno ví mnohem líp než já.

A todlencto jsem já, neupravená nofilter, ale šťastná verze sebe samé jaro 2020

Přestože psaní občas na dlouhé měsíce přeruším, blog nikam nezmizí, neuteče ani se neurazí jako parťačka, se kterou přestanete chodit do fitka. Někdy, když si chci jen tak připomenout, jak mi v kterém období bylo, otevřu starý článek a vidím, že teď mi je líp. Jindy, když se zas řítím po horské dráze směrem dolů, napíšu něco a dopředu vím, že teď je sice zle, ale bude líp. Dodám si odvahu už jen tím, že to napíšu, černym na bílou a zpečetím tlačítkem "publikovat".

Díky psaní mám klid, sebejistotu a alespoň občas hlavu vyprázdněnou od nechtěných myšlenek. Můžu se přestat brát na chvíli vážně a bavit se svými přešlapy. A bavit jimi i ostatní. Hrát si na veselou holku, která si se všim poradí a z ničeho si těžkou hlavu nedělá. Na hrdinku, co pohne mrakodrapem a mužskou rasu registruje jen pro zábavu. Na femme fatale v podpatcích, která jen tak mimochodem vychovává 2 děti a splácí hypotéku. V každym článku můžu být čím chci, zatímco běžný život mě limituje tak, že mi začíná být obrazně kůže malá a mozek mi přemírou myšlenek vylézá ven ušima.

Zážitky bych mohla rozdávat, stejně tak jako razítka bubáků za průsery. Za ty dospělácký průsery, jedničkářka ve škole, propadlík v životě. Směju se, když bych měla plakat, protože už někdy jinak nemůžu. Mám strach, když bych měla být šťastná, protože bych si ten okamžik chtěla udržet navěky a dopředu vim, že je to nemožné.

Jednu jedinou věc ale vim, že nikdy nechci ztratit - ostrý paty a schopnost odrážet se ode dna. Jestli toto má být jediný poselství tohoto blogu pro ostatní - pominu-li benefity, který má to šušlení písmenek dohromady pro mě - budu v tom ráda pokračovat a budu vás rozveselovat, dojímat i prudit dál a dál a dál...

Doba uvolnění

Dala jsem si pauzu. Od psaní (viz posl. příspěvek 10.4.), od libovolného vycházení ven (jako všichni ostatní během jarních měsíců) a trochu nedobrovolně i od práce. Po více než roce jsem na pár měsíců jakoby zpátky na mateřské. Denně řeším, jaké jídlo po holkách vyhodim nedojedené poté, co jsem ho celé dopoledne vařila. Celý den vykazuji aktivitu, jejíž výsledky jsou neviditelné, zašlé v prachu domova a hromadách špinavého nádobí a prádla. Stala jsem se mistryní světa v sebelitování, kdy se většinu dne nimram v pocitech srovnatelných s pocity dlaždice na záchodcích na hlavním nádraží v Praze.

Do těch sebemrskačských nálad mi naskakují povely a hlášky mých vykutálených dcer. Naštěstí zatím ne školou povinných, takže jim dny vyplňuje pouze hra, na kterou bohužel kvůli mé otravné osobě nemají vůbec čas, protože po nich požaduji nesmyslné úkony jako je osobní hygiena, převlékání a úklid hraček. A taky sekýrování matky, která když pohrdne rolí prince, vyfásne služku: "A teď se musíš klanět, když nám chceš něco říct". A vázat culíky a copy, lakovat nehty a vonět, až mi z toho množství holčičích aktivit div nenaskáče vyrážka při pohledu na lahvičku s MÝM make-upem. Co naplat, naplácat si ho musím, denní stres korunovaný večerním relaxem na dně lahve vína se ve tváři podepsal, a tak přidám zdravíčko a jdu házet oslnivá prasátka ven k popelnicím s tříděným odpadem. Alias my social activity nr. 1 momentálně.

Správně, nr. 2 je nákup v potravinách s rouškou přes hubu umocněný faktem, že mám s sebou ještě 2 děti s rouškami přes hubu, takže je v krámu neumlčím ani tim zatraceným rohlíkem. Ale zas je bezpečně slyším i zpoza rohu 7. regálu v řadě, stejně tak jako všichni přítomní nakupující, i ti uvnitř vedlejší automyčky a hosté přilehlé restaurace Pho-Bo.

Zpětně moc lituji efektivně nevyužitého času. Nevyklizených skříněk, nevyrýsovaneho těla do plavek, nenapsané sbírky povídek, neumytých oken. Co vše jsem mohla stihnout místo čumění do blba, případně do telefonu, případně obojího, když se marně snažím vymyslet, co vtipného odpovím v Messengeru a nakonec odešlu všeříkající 👍. Palcová katastrofa, prý je to až srovnatelné s posláním do prdele, jenom slušnou formou, i když palec má od oněch míst celkem daleko, nesnažíte-li se, ale budiž. Posílání palců je mimochodem má sociální aktivita c. 3. 

A lajků, neolajkovat fotku dětí kamarádky či známé rovná se odsouzení k nulovemu lajku vašich dětí z její strany. Dobré mravy a slušnost se pěstují i na sociálních sítích. No, někdy. Hlavně nezabredavat do komentářů. Hlavně matky, ty se servou i o to, jakto že ta cuza na fotce s novorozencem ma na sobě jako make-up. Opovazlivost a ignorace potřeb mimiska. To jako minimálně. Já si zas makeup dávám i pod rousku. Hlavně u těch světlých oboustrannych je to ryze praktická záležitost. Rub a líc si po obtisknuti vlastní líce zaručeně nespletete. 

Vlastně jsem před koronou měla velkolepé plány. Splatit auto a sehnat konečně ten velký byt, kde se bude dát baletit a skákat grand ž té a neposlouchat v jednu v noci pračku ze sousedovo koupelny těsně pod mou ložnicí. Teď jsem šťastná, když se poránu netrefim řasenkou dovnitř napuchlého oka a boucham štěstím šampus, že mí bývalí jsou natolik při smyslech a posílají normálně alimenty (tady by so hodil ten palec, hoši, že). Ano, přehodnocování je důležitou součástí našich životů. Bohužel i bohudík. 

A takhle my se momentálně máme. Všechno je jiný, zmatený, zpomalený, ale přesto nic nestíhám, prokrastinující a vymlouvající se na vlastní důležitost, kterou si nechceme nechat odepřít a nechceme přiznat, že jde vlastně o hovno. Chceme zdraví, ale stěžujeme si na nudu, vládu, zaměstnavatele a ministerstvo školství, a když se nám na malý momentík objeví záblesk něčeho, co by se dalo přirovnat ke štěstí, shodíme ho s tím, že nám stejně ještě něco chybí. A to bych teď chtěla umět. Chytit toho kolibříka a udržet ho aspoň na chvíli v dlani. Pohladit ho a nasát z něj sílu na ty další dny, kdy se jistě něco posere. Už umim mávnout rukou nad malými katastrofami, ale ty větší ještě stále nedávám. Když ti život dá citrony, udělej z nich limonádu.

PS: Pořád ale, dokud máte někoho, kdo si od vás nechá klidně vynadat, když jste nešťastný a hroutí se vám svět a někoho, kdo vás vyvede z lesa, když si vyjdete s dětmi na motýly a zabloudíte, není zas tak zle. Medaili pro ně a trapný palec nahoru 🙂

Čarodějka

Pfffffff, sfoukla svíčku a spláchla zbytky ohořelého papíru do odtoku. "A jsi jasnej, frajere", ušklíbla se pod fousy, né úplně bez vlivu dvou vypitých skleniček vína. V tu chvíli na ni jako zázrakem po několika probdělých nocích padla únava a odploužila se do svého kutlochu v patře. Osvícený displej mobilu na ní naposledy zamrkal, teď už ho s klidným svědomím vypne a děj se vůle boží - nebo spíš moje vůle - proběhne jí jako poslední hlavou než usne hlubokým spánkem nemluvněte.

Dobře už poznala tu chvíli, kdy je třeba se přestat spoléhat na svůj vtip a šarm (za krásnou se nikdy nepovažovala, přestože jí okolí tvrdilo často opak) a nechat odplout to, co jí nečinilo šťastnou. Ostatně, nedělala to poprvé, rozhoupat se k činu však bylo na celé téhle akci Z to nejtěžší. "Není první ani poslední", povzdechla si a sepsala svůj statement na kus papíru vytrhlého ze školního sešitu, které její otec-pedagog fasuje v práci. Má vyzkoušené, že tenhle dobře hoří. Pak už jen bedlivě pozorovala, jak plameny ze svíčky mlsně olizují ten pár slov "ať mě prosím nechá být".

Není žádná sibyla, ale když potřebuje pomoc, oheň a voda fungují spolehlivě. Vyšlo jí to v lednu, vyjde to i teď a až vše odezní, vyčaruje si někoho novýho, tak vo co go. Po pár dnech zamáčkne slzu v oku, po týdnu rozhlédne kolem sebe, uplyne měsíc a přiletí noví motýlci do břicha.

Jen musí líp přemýšlet, jaký bude tentokrát, aby to zas nezkonila jako vloni. Není vždy produktivní, chtít "někoho, kdo mě bude milovat, obdivovat a postará se o mě". Tedy, zpočátku paráda, mobilní oťukávání, kafe a večeře, víno a oběd, kytička pro radost. Všechno je tak milé, že čarodějce naroste sebevědomí jak nikdy a zašlape kontrolku blikající při slovech, proč na mě nemáš čas, když já si vzal volno? Najednou nemá radost, ale spíš výčitky, proč nemám čas, proč toho mám tolik, proč nic nestíhám, proč nechci vzít telefon... No jo? Proč sakra nemůžu vzít ten zatracenej telefon?

Zapomněla totiž na jednu drobnou, avšak nezanedbatelnou věc. Zapomněla ona chtít milovat a kde není citu, tam není pomoci. Chtít lásku jen dostávat je málo. O všechno dobré je lepší se podělit, člověka to činí šťastnějším. Podruhé už tedy stejnou chybu neudělá a potřetí? Koho nechá odkouzlit poté?

Přesto je její život tak racionální, jak jen může být. Práce v kanclu, průměrné auto koupené na půjčku, průměrný byt na hypotéku na průměrném maloměstě, kde lišky dávají dobrou noc. Za sebou má průměrné vztahy průměrného počtu (nebylo jich 5, ale ani 40), bere průměrný plat a její průměr v pase je ...no, to je vlastně obvod, tak nic. Ale je ještě natolik dobrý, aby se za ni otočili nejen starší a vrstevníci, ale taky mladší a bohužel i zadaní muži.

Zpověď svobodný mámy

Kdysi jsem zde v úvodu napsala jednu věc, že nechci, aby byl můj blog vnímám pouze jako deníček pro vylití srdéčka svobodné maminy. Vůbec to slovní spojení ve mně vyvolává nevoli, když se to napíše zvlášť, je to hned lepší, protože částečně svobodná si přeji být i ve vztahu (vlastně si svou svobodu dost hýčkám, uzurpátoři nemají v mém světě žádnou šanci) a na to, že jsem matka, jsem hrdá od okamžiku prvního pozitivního těhotenského testu (u toho druhého už jsem omdlívala, ale to sem momentálně nepatří).

Protože je ten blog ale výhradně můj a slouží primárně pro moji úlevu (to, že si články čtou i další lidé, občas s pozitivní odezvou, je jen příjemný bonus), dovolím si dnes trochu popustit uzdu svým emocím a vypsat se z toho, co takovou svobodnou mámu jako jsem já, ale i tisíce dalších nejvíc trápí.

Jen pro pořádek v úvodu, děti mám dvě, 2 roky od sebe, se dvěma různými otci. Neptejte se raději, jak se to přihodilo, odpovědět mohu pouze to, že zcela přirozeně a ano, mám červený VŠ diplom (zaprášený, někde) a mozek občas používám. 

Svět se zastavil...

...a my s ním. Najednou není třeba nařizovat si na ráno budíka, hnát se do školky, do práce, zase do školky a domů, řešit infarktové stavy a vracet se 3x zpátky pro rukavice, náhradní věci a cvičky. Nemusím v práci řešit a prosazovat (či odmítat) urgentní objednávky, nemusím skoro vůbec tankovat, nemusím se omlouvat, proč někam nedorazím, protože mě nikdo nikde ani neočekává.... Zvláštní. Nyní mám moře času na věci odložené do škatulky "ažbudejednoučas". 

Teoreticky tedy dělám celé dny toto:

• Píšu a to na prvním místě, vylepšuju blog, mám spoustu super nápadů a z návalů kreativity dělám stojky.
• Čtu všechny ty skvělé knihy, hlavně ty motivační a vzdělávací, co jsem si doma nasyslila. Vyhýbám se naopak Facebooku, Instagramu i slaboduchým článkům a astropředpovědím.
• Pravidelně cvičím jógu podle Youtubu. Nebolí mi záda, krční páteř a cítím, jak se mi zpevňují paže a břicho.
• Třídím šatní skříně dětí a ihned prodávám vyřazené věci. Za získané peníze dokupuji vše potřebné, abychom byly připravené na novou sezónu.
• Třídím svoji šatní skříň a dle metody Konmari vyhazuji vše, co je obnošené, nelichotící či malé (velkého nic krom těhotenských kalhot a trik už nevlastním).
• Protože mám všude uklizeno, vrhám se na perličky typu čištění filtru sušičky, přesazování kytek, úklid botníku, vysávání za skříněmi, výroba strouhanky z 20 kg sušených rohlíků, vracení prázdných lahví (ty pak přivezu z krámu zpátky domů, protože je zapomenu vrátit), praní záclon (náhlé množství světla v bytě nám s holkama způsobí zánět spojivek) a mazání starých mailů v emailové schránce.
• Každý den vstávám s pocitem být lepší máma. Připravovat zdravé svačinky, nesmažit spíš dusit (nebo vařit na páře, což v mém podání zní skoro jako sprosté slovo..), nerozkazovat, ale mluvit pomalu, přátelsky a trpělivě a neudělovat dětem nevyžádané rady ze světa dospělých. 
• Jsem tak strašně moc happy, že bezpečně zavřená doma nemusím řešit vztahy, že si googluju jména všech mužů ve věku 20-55 let v okruhu 2 km a sepisuju si ve sloupcích jejich pro a proti. Přitom dostanu spásný nápad otevřít si detektivní agenturu, kdyby mě v krizové době vyhodili z práce.
• Namísto oplakávání své sbírky rtěnek vylaďuju důmyslné kočičí líčení očí, které má za cíl uhranout v sekundě každého ze seznamu mužů v okolí 2 km viz bod výše.

Kdo neumí, ten učí

Po mém posledním článku a četných ohlasech na něj musím jen konstatovat, že v okamžiku, kdy jde o vztahy, umím vcelku docela dobře glosovat, bohužel ale jen hodně zpětně. V přítomném okamžiku jsem sice briskní, ovšem výsledek je mnohdy tristní. Někdy bych chtěla být ta stepwordská panička, co zachová kamennou tvář, chladnou hlavu a dekorum a nerozbije záletníkovi lahev vína o čelo. Chtěla bych umět řešit věci s klidem, aby si pak děti nešeptaly pod peřinou, proč máma zase brečela. Chtěla bych jít příkladem pro své holky bez obav z toho, že za dobrých 10 let budou řešit své vztahy se mnou. Už teď však mají v několika důležitých bodech jasno:

• k tomu, aby se narodilo dítě je zapotřebí pán (ano děvčata, i s vašimi otci jsem nějakou dobu žila)
• dítě roste nejprve v břiše, kde už pána vůbec nepotřebuje
• pán by měl mít jen jednu paní, protože když jich má víc, jsou pak z toho ty ostatní (jeho) paní smutné
• po okamžiku, kdy se 2 políbí, nastává svatba (s různými časovými intervaly mezi tím). A někdy taky ne (viz máma).

Pro nás starší holky bych k tomu ještě dodala:

• Pozor na komunikaci po síti. Co se zdá jako jednoduché, může být velmi zákeřné a nepředvídatelné. A zranitelné.

• Čas vše prověří. Jeden den big love, druhý den big nezájem. Zažila jsem stotisíckrát a nikdy, věřte mi nikdy, to nezačnu chápat. To se totiž chápat ani nedá.

• Intuice je pro blázny, mnohokrát vás možná zradí, ale jakmile vás něco sebemíň zarazí, minimálně o tom chvíli popřemýšlejte. Dají se tak odhalit mnohá pozdější nepříjemná překvápka.

Záhady komunikace

Že je s muži nutno komunikovat, a to nejen proto, že jsou bohužel nedílným prostředkem reprodukce mi došlo asi někdy v 11ti. V tuto pravěkou dobu jsem postoupila od psaníček a kýčovitých valentýnek (který jsem vždycky psala já, avšak nikdy nedostávala) po diakritiku postrádající tvrzení na dvouřádkovém displeji mobilního telefonu Siemens až po dnešek, kdy někdy upřímně půl hodiny přemítám, jestli poslat někomu pusinkujícího smajlíka není už náhodou moc emotivní.

První pozvání na rande proběhlo tehdy přes "pevnou" a dodnes dotyčnému gratuluji, že se trefil do doby, kdy jsem zrovna byla doma já, avšak nikoliv mí rodiče, vzhledem k faktu, že se můj otec-učitel vyskytoval v bytě prakticky ve stejný čas jako my, žáci a studenti.

Komunikace mezi opačnými pohlavími je pro mě stále velkou neznámou, přesto už jsem na pár zákonitostí přišla:

1. Když vás někdo nepozdraví, neznamená to, že se mu tajně líbíte a ostýchá se. Na stoprocent nemá zájem.

2. Když někdo nenapíše nebo dokonce neodpoví na zprávu, není v bezvědomí po autonehodě s rukama v sádře. Na stoprocent nemá zájem.

3. Když vám někdo napíše, že se chce s vámi vyspat, chce se vámi vyspat. O nic víc nemá zájem, ani když to proběhne 10x a vy získáte pocit, že se na vás kouká "jinak". Na stoprocent nekouká. A i když při tom vůbec nekouká a zavírá oči, taky to nic zvláštního neznamená. Věřte mi. 

Intro 2020

Nechce se mi. Rekapitulovat loňskej rok, sčítat vítězství a porážky ani se dopředu sama porážet tím, že si budu dávat předvídatelný předsevzetí. Nechci cvičit ani meditovat, přestat mlsat ani si kazit únor nesmyslnou abstinencí, nevynechat ani jedno ze svých 3 kafí denně, nechci přestat psát ani začít psát pravidelně, protože to nedejbože baví někoho číst.

Tak málo chvil v životě, kdy můžeme opravdu dělat, co chceme, být, kde chceme a s kým chceme - není stížnost, nestěžuju se, nedivim se, nepřekvapuju, pomalu se ani nelekám, což je u extrémně roztržitý osoby, jakou jsem já nevídané. Blbý je, že se ani netěšim, člověk by se měl sice plně zaobírat přítomností (mindfullness, znáte to, ne?), ale takový to pozitivní očekávání, pomáhající nám přežít táhlé pracovní dny, povinnosti, stereotypy, konzum, zkrátka to, když chybí, máte někdy pocit, že si před každym tom jednom kafi musíte zákonitě hodit mašli, protože jinou radost (krom toho kafe) už v tom vašem uvědomnělym, zdravym, vysportovanym, vystajlovanym, naleštěnym a gluten-free životě nemáte.

A pokud nemáte partnera, kterej by vás stejně po dvou letech většinu času neskutečně sral, ale přeci jen by se občas vydoloval záblesk či chvíle, kdy vás něčim potěší, tak máte jako já aspoň děti. Který jsou sice neskutečně podobný těm (ex)partnerům, ale zároveň mají i pár vašich špatných vlastností, díky kterým to těm "ex" můžete elegantně a přitom nenápadně vrátit. Mega souvětí si žádá pointu, takže ty děti, které po vás vzhledově zdědily jenom těch 6 dioptrií (soráč holky), světlou pleť a blond vlasy vás vlastně občas potěší mnohem víc a opravdověji než kdokoliv jiný na světě a něco takovýho za ty všechny ostatní, denodenní vopruzy stojí.