Zpověď pětileté

Ahoj, sice se jmenujeme každá úplně jinak, ale i tak máme zřejmě hodně společnýho. Nevim teda proč, ale když jdeme takhle společně třeba ráno do školky, ostatní lidi se na nás dost často tlemí. Jen tak, bezdůvodně. Máma to nijak nekomentuje, ale určo to taky vidí a někdy ji to pobaví, jindy zprudí, to podle okolností. 

Máma je vůbec celá dost náladová, ale už jsme si na ní tak nějak zvykly a asi bysme neměnily. Je to prostě už takovej folklór a my se ségrou přesně víme, kdy se rozčílí i co nám řekne. Jinak je s mámou celkem někdy i zábava a co jsme odešly od Míly (ségry táta, pozn. aut.), děláme taky často i různý kraviny a chechtáme se tomu. Předtím se máma nesmála skoro vůbec. 

Na druhou stranu je někdy máma i dost smutná a není to úplně pokaždý jen proto, že fakt hodně zlobíme. Poznáme to se ségrou tak, že nás chce furt objímat a já osobně tohle cicmání odmalička jako moc nemusim, ale Anča, ta by ochotně políbila i Miloše Zemana, jaké je to prase. No fuj.

Taky se teď máma často různě nakrucuje před zrcadlem, zkouší si všemožný hadry, někdy se fotí a někomu to posílá. Tak nějak celkově se víc prohlíží, a tak si říkám, co z toho zase bude. Ale zatím je klid, tak se nechme překvapit. 

Jak přežít mateřskou

Přestože nemám ráda chytré matky "radilky", po 5 letech doma si troufnu říct, že bych pár svých postřehů mohla i publikovat. Mám to za pár, takže snad už můžu říct, že jsem se nezbláznila, i když v hlavě se mi možná něco trochu pohnulo.

Hlavní je se nepředposrat. Asi rada nr. 1. Informací na netu a různých fórech je všude tolik, že i zlomek toho se v mozku přetaveném hormony změní v paseku. Za mě fajn je vybrat si jeden, dva spolehlivé zdroje, dlabat na matky na internetu a důvěřovat praktickému lékaři. A když si něčím nejsem úplně jistá, VŽDYCKY raději zajedu na pohotovost než trápit sebe a dítě pochybnostmi.

Všeobecně se ráda vyhýbám extrémům a snažím se svůj život uvádět do rovnováhy aspoň tím, že využívám léta prověřené věci. Vážně si myslím, že by mému tělu neprospělo mít sice volné ruce, ale naložit si dítě do šátku nebo nosítka. Kočárek jsem vždycky tlačila hrdě a nedokážu si představit, abych se svými tehdy sotva 55 kily soustředila veškerou energii a sílu na nošení dítěte z bodu A do B nebo nedejbože uspávání. Přesto chápu jeho výhodu třeba tam, když se někdo vydá do přírody nebo potřebuje venčit psa. Jako alternativa dobrý. Časem třeba někdo vymyslí způsob, jak by dítě nad námi mohlo při chůzi levitovat. A budeme mít volný ruce a nezatížený záda zároveň :D.

Pre-Christmas time

Vánoce za posledních 6 let. Pokaždé jiné místo a dost často i jiný partner (s výjimkou dvou předchozích let). Nutno přiznat si, že v mém životě chybí stabilita. A množí se neopodstatněná zbrklá rozhodnutí, kdy hlava ví, že bilancuju nad propastí, ale srdce ji s vášní přehluší. 

Teď se jí snažím používat. Je to boj. Tepe mi za spánky, bolí žaludek, nespím. Občas ze mně vypadne moudro, logicky podložené, přesto z něj cítím pachuť na jazyku. Zatím stále nenacházím sílu pozitivních afirmací. Funguje to vůbec? Nezní mi upřímně.

Existuje spousta vět, jimiž se snažíme v těžkých chvílích ukonejšit své blízké i sebe. Nejlíp však funguje objetí. Objímám své holky a říkám si: "Ať už jsou ty zkurvené časy za námi!" A to je asi ta nejupřímnější pozitivní afirmace ever, jakou je můj kladně naladěný mozek schopen vyloudit.

A jaké tedy budou naše Vánoce letos?

1) Trochu stísněné, ale o to blíž si budeme. A taky využiju optický klam, kdy i menší množství dárků zabere celý obývák. Jednoznačně pozitivní bod.

2) Rozverné a upovídané. Tak jako holky, které právě dorostly do věku sester - parťaček, majících své hry a blboviny. S mámou, která je neokřikne, protože pokud se zrovna neperou, je ten kravál vlastně docela milý. Lepší než bejt sama a potichu.