Diary 30.7.-4.8.2023

Budu si tu psát chvíli deník, nevadí? Nakonec je to můj blog, tak co by.

30.07.2023

Dnešek byl velmi zajímavý den. Ráno jsem dostala definitivně kopačky. Jako obvykle jsem reagovala emotivně. Zase jsem řídila a přes slzy neviděla na cestu. Tristní a nezodpovědné.

Hodně jsem telefonovala a zapomněla dát do guláše klobásu. Masa bylo málo, hovězí je drahé a dcera ho ohodnotila slovy, slizké. Druhá dcera se zatvářila kysele, když jsem jí uviděla na kameře Whatsappu, tak jsem brečela dál. Vlastní děti mě nesnáší.

Světlý okamžik dne, bruslení mě baví a holky taky. Eli se domluvila s kámoškou, nařasila se mou maskarou a já měla kolem sebe zas ten svůj "girl power" kroužek. Miluju to. Smály se jak puberťačky a přitahovaly pozornost okolí. 

Až po pěti okruzích kolem hřiště se vzpamatovaly mé chytré hodinky a zahlásily: "Výzva k pohybu odstraněna". A doteď to jako bylo co?

Pak začlo hned lejt, tak nebyla šance můj pohyb rozvíjet a zalezly jsme do stanu z akce z minulého týdne. Sedělo tam s námi pár mladých a já měla chvíli ten pocit, že mezi ně patřím. Dokonce jsem si chtěla říct o cígo, ale kdo ví, co se v dnešní době kouří, Petry asi ne. Tak jsem takticky mlčela.

Taky tam byl bosý pán, co vypadal jako paní, byl hodně hubený a prováděl nějaké cviky. Při klicích jsem si všimla, jak má rozpraskané paty. Můj zatracený smysl pro detail.

Holky ho chvíli natáčely, pak se posmívaly mně, vypily flašku Sodastreamu a nahlas krkaly. Najednou pršet přestalo. Je fajn nikam nechvátat, tak jsme se šly ještě projít za mého mohutného nabádání, ať nelezou do bláta, že mají obě nové látkové boty.

Vyfotila jsem si dům, kde budu jednou bydlet. Majitel to ještě neví. Roste tam strom obsypaný vlašáky. Pokud to ovšem nebyly švestky. Manžel je bude na podzim louskat a já napeču vanilkové rohlíčky pro celou rodinu na Vánoce. Taky to ještě neví. Ten manžel.

Kdybych nesnila, život by byl nudný. Můj neni.

 

31.07.2023

Řekla mi, a piš! - Ale vždyť já...- Deník vděčnosti, každý den! Oukej. Mám úžasné přátele. Dneska prakticky celej den brečim, spojení PMS a úplňku funguje spolehlivě. Po půl roce, krom mejch narozenin tedy, čistíš se, to je správně, a tak se napravuji kudy chodím. 

Učim se nechat si pomoct. Nechat se poslat do prdele za "Já ti tu masáž zaplatim". Necejtit se pořád zavázaně a oplácet něco za něco. Oko za oko, zub za zub. Za nás byli indiáni, dnešní děti honí na táboře zombíky...:-)

Jedno vim, už nikdy neudělam. Neřeknu chlapovi, že nikoho nepotřebuju. Protože to tak neni. Někde hluboko vim, že ne. A to "hluboko" teď právě vylézá na povrch. Terapeutku mám taky zadarmo a je nejlepší. "Den, který může změnit tvůj život, začíná každé ráno", posílá mi zrovna afirmaci. A já vim, že dneska musim konečně usnout, abych zas ráno nebyla za zombíka já :-)

 

Malá úvaha o spravedlnosti

Dnešní jen krátká úvaha, jednoduchá a prostá, přesto ji publikuju tady, aby mi nezmizela, už tak mi dalo práci udržet tu zasetou nitku pár týdnů v hlavě než byl čas si sednout a psát.

Nedávno přišla dcerka ze školy s nadšením, že půjde na výtvarnou soutěž. Hrozně ráda maluje, vyrábí a tvoří, což bavilo kdysi i mě, do té doby než jsem s pubertou najela na jiné koníčky.. no nic. Zkrátka se zúčastnila soutěže (skončila druhá mimochodem) a vyvolala ve mně vzpomínku na výtvarnou soutěž, když jsem já chodila na první stupeň, možná druhá, třetí třída. Abych to neprotahovala, i já jsem skončila druhá, což jsem vzala jako fakt, přestože jsem měla pocit, že moje kočky byly nejhezčí (téma bylo domácí zvíře nejspíš). 

A tak jsme šli celá třída s paní učitelkou kolem nástěnky, kde byly vystavené obrázky, a úplně nahoře visel na čestném místě výherní výkres s kozou. "Honzíku, to je až neuvěřitelné, jak se ti ta koza povedla", zahlásila paní učitelka přede všema a pohlédla na vítěze. Honzík (nepatřil zrovna mezi nejostřejší tužky v penálu a zabte mě, ale už nevim, co to bylo přesně za kluka ani jak se jmenoval dál) opáčil: "Ale to je PES", tak nahlas, aby nikdo nezapochyboval o tom, že to myslí vážně, učitelka zamrkala, ale dál si k mému zklamání i úžasu trvala na koze. Budiž tomu chlapci k dobru, že se neuchýlil ke lži. Nebo že aspoň nedržel hubu a krok, což by v tu chvíli, nebudeme si lhát, udělal asi každý normálně příčetný člověk. V tu chvíli mi pointa ještě asi nedošla, ale ono to tak v životě vážně je. 

Spravedlnost nespravedlnost, dost často přijdete na to, že vás předběhl pes maskovanej za kozu. Že ten namachrovanej vedoucí, co má třikrát takovej plat co vy, je taky jen mečící pes, kterej dříve nebo později začne štěkat, protože to je jeho přirozenost. Všichni, co si na něco nebo někoho hrajou budou nakonec štěkat přesně tak, jak jim tlama narostla.

A já budu....... malovat vodovkama kočky, co vypadají jako kočky. A budu spokojeně vrnět, protože i když spravedlnost možná neexistuje, pravá tvář i podstata nakonec vyjdou najevo. Je třeba se jen dívat a naslouchat.

Mňau!

Obrať se do minulosti a poznáš, kdo jsi

Všude se dozvídáme, že nejvíce zranění si neseme z dětství. Že to, co se posralo v našem útlém věku, živí terapeuty, kouče, astrology, numerology, kartáře, šamany i ostatní obchodníky se štěstím. Kdo se chce trochu porýpat sám v sobě, musí se zkrátka naprogramovat o desítky let dozadu a zavzpomínat i na to, jak si v jeslích počůral kamaše (Jo, za nás existovaly jesle a doma pletené kamaše byly klasickou součástí zimního outfitu - "pravěckého", jak by podotkly mé ultramoderní dcery.)

To mé bylo vesměs fajn a nekomplikované, devadesátkové, tradiční, z úplné maloměšťácké rodiny a ničím nevybočující.

Jako mimino jsem prý permanentně řvala. Celý den a prakticky pořád, byla-li jsem v bdělém stavu (a to jsem bohužel byla). Nic mi prý nescházelo. Chtěla jsem nosit, pozornost, přítomnost někoho, kdo si mě bude všímat. Bylo to volání v pravém slova smyslu, a když tak přemýšlím, mám ho v sobě pořád, jenže už tiché, transformované do touhy. Touhy po uznání, poplácání po rameni, pochvaly a jedniček na výzu. Teď už na vysvědčení mých holek. 

Na prvním stupni ZŠ už jsem neřvala, vytušila jsem totiž, že když budu nejlepší, pozornosti se mi dostane tak nějak automaticky. Cílevědomá a uvědomělá, stoupla bych si na hlavu a stříhala přitom ušima, kdyby se to po mně chtělo. Druhý místo pro mě byla potupa, dvojka důvodem zabrat. Co nebylo tip ťop, tomu jsem se s trpělivostí věnovala, dokud jsem nedosáhla svého levelu. V první třídě jsem plynule četla a psala krátké povídky a příběhy s ilustracemi. Chtěla jsem být spisovatelkou nebo malířkou. 

S pubertou jsem se svou touhou po uznání přešla do sociální sféry. Abych vás nepomýlila, nebyl tehdy ještě Facebook, zato byly hospody. Z introvertní intelektuálky se přes noc vyloupla holka, co nechyběla při žádné akci. Touhu excelovat při studiu přebila touha být miláčkem všech a to hlavně tím, že budu zábavná, vtipná a všudypřítomná. Někdy v té době jsem začala hledat lásku. Tak moc jsem si přála, aby mě měl někdo rád, až jsem skoro neřešila, kdo to je, když se tomu stalo. Řvala jsem stejně jak to roční mimino, jenže uvnitř sebe a potichu. Chtěla jsem být krásná a milovaná, pilně jsem se upravovala, chodila všude tam, kam všichni ostatní, to aby mě bylo vidět, a pilně se učila, aby ze mě něco bylo. Nic mi nestálo v cestě a nenasvědčovalo tomu, že ve třiceti nebudu úspěšná, bohatá a šťastná.

Klapka.

Mam vrásky, do kterých mi zalejzá make-up, musim se imrvére barvit a chybim prakticky na každé akci pro dospělé, na které bych se mohla s někým seznámit. Z dcerek jsem vychovala stejně cílevědomá stvoření jako jsem byla já. Raději by se přetrhly než by šly do školy bez toho, že 50x přeskočí švihadlo nebo neumí násobilku. Když vidí chlapa, svých otců nevyjímaje, metají hvězdy a stříhají přitom ušima. Pro kamarádky by se přerazily, a když dostanou výjimečně dvojku, bojí se mi to říct, ačkoliv jsem jim za to nikdy nevynadala (řvu kvůli jiným věcem). 

Jak napsal Erlend Loe v jedné své knize: "Bože, nedopusť, aby moje děti byly stejně pilné jako já." A měl pravdu. I když já mam k tomu, odstěhovat se do lesa, zabít soba a bivakovat tam s jeho mládětem ještě krapet daleko.

Skoro ve čtyřiceti jsem pořád to plešatý mimino, co chce pochovat. Stejně tak si to vynucuju způsobem, který ostatní odradí. Chci být nejlepší jak šprtky na základce, ale ostatní se s nejlepšími moc kamarádit nechtějí. Prosí se o lásku v domnění, že bude-li krásná a vtipná, nikdo jí neodolá. Zklamaně pozorují fakt, že všechny ty spokojeně zadané ženské zas tak moc krásné a vtipné nejsou. Jsou jen obyčejné a v pohodě.

Je půl 5 ráno. Před hodinou jsem se vzbudila a napadlo mě sepsat to, o čem jsem přemýšlela před spaním. Před spaním, kdy mi nikdo nepopřál dobrou noc a já zas měla ten pitomej pocit nedostatečnosti. Teď už o něm vím. Jen je hrozně těžký od nikoho nic neočekávat. Stejně tak jako necítit povinnost plnit očekávání ostatních. Kde se to v nás bere? Je to ta toxická píle, která vás natáhne do spirály a vy už pak chcete jen vyvolávat v okolí pozitivní ohlasy?

Hezký den a přestaňte se na chvíli tolik snažit. Nejlepší guláš se většinou povede tehdy, když chvátáte a najebete do něj koření od oka. Zahodit recepty a žít podle citu!