Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.

A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)

PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)


úterý 26. ledna 2021

2-0-2-0

Jak už mám tady na blogu pár let zvykem, s končícím rokem ráda bilancuju, a protože byl 2020 myslím celkem specifický pro nás pro všechny, nevynechám svoje komenty ani teď. A že už je načase.

Článek jsem rozepsala na sklonku listopadu. V tý době jsem myslela, že už je vymalováno a že mě v tom roce už nic nového nepřekvapí. Vymalováno nebylo, stěhovaly jsme se až o pár týdnů později (hihi, jak miluji metafory), ale přesto, kdyby se čas měřil tím, kolik se toho stihne, mam už za sebou tisíc jedna let. 

Přednovoroční zastavení se jsem si vyloženě vykoledovala, přesto jsem se neprokrastinovala až k tomu, abych něco kloudnýho napsala. A pořád ještě preferuju kvalitu, takže lepší nic než něco, co je k ničemu (no to je věta, ale chápete, ne?). 

Covid necovid, rok 2020 mě naučil strašně moc. A ačkoliv jsem ještě pořád dost často smutná z toho, co se děje kolem mě, naučila jsem se být víc v klidu. Ne úplně, ale podstatně víc než třeba před rokem. 

Naučila jsem se spát ve dnech, kdy jsem dřív nekonečně bděla. Učím se myslet víc na to, jaký pocity mam já než analyzovat možné myšlenkové pochody druhých. Neskutečně se mi ulevilo. Nechte to koňovi, ten má větší hlavu. Já už ji měla takovou, že bych s přehledem naplnila dvě. 

Naučila jsem se radovat z drobností. Ze slunečného dne venku v lese, z točeného piva, které se během jara a podzimu stalo podpulťákem, i z toho, že děti nemůžou chytnout vši při online výuce. 

Loňský rok byl zkouškou pro ty, co chtějí všechno hned. Musim říct, že jsem tím docela trpěla a pořád trpim. Od toho asi to slovo "trpělivost", že přitom musíte trpět. Nebo aspoň já, ráda dělam věci rychle, i když teď píšu, klapu do klávesnice stejně zběsile jako se myšlenky rojí v mé hlavě a proto si o mně mnoho lidí myslí, že nedělam věci pořádně, tak omyl, dámy a pánové, rychle a precizně, i to se dá.

Taky nás vyškolil v tom, neztrácet naději. Já už jsem ji ale skoro ztratila, zbývá mi jen kapka. Především nevěřím, že někdy zvítězí dobro a spravedlnost. Že najdu normálního chlapa, kterej ale bude respektovat moji nenormálnost (a taky fakt, že už mam dvě děti, což je pro 99,99% nezanedbatelný detail). Že se to dá někam dotáhnout, když rádi říkáte pravdu a neděláte ze sebe mistra světa amoleta. A tak dál. 

Přestala jsem skoro úplně sledovat čété 24. Nejvíc zpráv se stejně dozvíte z toho, jaký zrovna frčí politický vtipy na facu a instáči. Kdo se s kym porval, kdo tajně chlastá a vychází si v noci ven i kdo málem poblil korunovační klenoty. Aspoň je prdel. 

Víc než kdy jindy jsem si též uvědomila, jak mi záleží na mé rodině. Že nikdy nevíte, kdy vidíte své prarodiče naposledy. Že čas se nezastaví a nezastaví ho ani epidemie kolem nás. Že ten čas je pořád nejvíc, co můžete někomu pro vás důležitýmu věnovat. Že když pro vás někdo ten čas nemá, tak ho jednoduše mít nechce. Hm a taky že to jsou jediný lidi, co mě nepošlou do prdele s tím, že se chci zase stěhovat. A že mě musí oni stěhovat. Tak za to ď.

Rok 2020 pro mě znamenal ztrátu důvěry. Ale taky nalezení víry. Sama v sebe. V to, že všechno dobře dopadne, když tomu z celého srdce věříme. A když nedopadne, tak to ještě neznamená, že to tak nebylo dobře. Protože někdy to nejlepší pro nás je něco úplně jiného než my chceme. 

Přeju vám, vlastně nám všem, ne krásný nový rok. Ale to, abychom se to krásný naučili vidět i v případě, že hodně věcí kolem stojí za hovno. 

Protože tohle je challenge 😉




čtvrtek 26. listopadu 2020

Sebeláska

Sebeúcta. Téma stokrát skloňovaný a propíraný, jak ponožky špinavý od antuky (to jsem sice nikdy neměla, znáte můj přístup ke sportu, ale dovedu si je představit). Občas mě až překvapí, jaký je rozdíl mezi tím, jak vnímáme my sami sebe a jak nás vnímají ostatní. 

Vždycky jsem si třeba myslela, že jsem oplácaná. Jako malá jsem byla normální, nevychrtlé dítě. Zkrátka ani buřt, ani vyžle. Pamatuju si, jak jsme se někdy na prvním stupni (s paní učitelkou Rusovou) ve škole vážili a já měla 30 kilo. Pak byly ty hodně hubený holky, ty měly 27 a míň a tlustý, těch v tý době tolik nebylo, a ty měly přes 30. Výsledek? Záviděla jsem těm hubeným samozřejmě. A přestože jsem v tý době nepatřila k nejmenším a rozhodně jsem žádnou nadváhou netrpěla, měla jsem už tehdy pocit, že by to mohlo bejt lepší. 

A ten pocit mam vlastně pořád. Od okamžiku, kdy jsem naposled vymáčkla pubertální akné (to období bylo rychle shrnuto vcelku dost hrozné) se sice dost věcí změnilo, jenže ne v mý hlavě. Pořád v ní totiž zůstává ta baculatá holka s ofinou, co se ráda učí, čte a ven moc nechodí. 

V šoku jsem byla po shlédnutí videa z maturáku na nedávném srazu (bylo to asi před 3 lety, no říkam, nedávno). Všichni (i ty, co byly v té době tzv. při těle) najednou štíhlí, já hubená. A hezká, jako panenka. Tak proč jsem si sakra v tý době připadala furt jak debil?!

A proč se  to táhne až do teď? Proč mám furt pocit, že mam na prdeli přilepenou křupku (což se mi v zápalu mateřství vážně jednou stalo), když na mě někdo zezadu zírá? Proč se otáčim, když mě zdraví cizí lidi v Lidlu, proč neumim přijmout kompliment, proč se pořád omlouvam, i když mam chuť toho druhého kopnout přímo do řitního otvoru? Proč pořád zohledňujeme city druhých a upozaďujeme (existuje vůbec takové sloveso??) ty své? 

pátek 13. listopadu 2020

Máma

Jsem máma

Chtěla bych

Dát svět zas do pořádku

Zpívat a tancovat

Nepředvést žádnou hádku 

Neklít a hubovat

Být modlou pro své děti

Zasít a sklízet jen

upřímnost, radost, štěstí

 

Jsem máma, vynikám

vlastnostmi supermana

uvařit, přivrtat

ač levá, zvládnu sama


Jsem máma 

Manažer, ředitel zeměkoule 

Cokoliv zařídit 

Zvedá mě do vrtule


Jsem máma

Nezvládám 

Reakce bez emocí 

Vše, co je přehnané 

Honí mě dnem i nocí 




Jsem máma 

Věřte mi

Pořád i trochu holka

Co brečí, když na ni

Každý bez něhy kouká 


Jsem máma 

Neumím 

Sníst tu poslední porci

Co kdyby se někdo 

Rozhodl nasvačit v noci 


Jsem máma 

Někdy však 

Tajně bych chtěla nebýt 

Pařit a flámovat

Poslouchat v klubu bigbít 

Když se však poštěstí

Je mi najednou divně

Neumím vypnout tu

Konzervu ukrytou ve mně


Jsem máma 

Nechápu 

Proč je tak těžký chápat 

Milovat, tolerovat

Na horu štěstí se drápat


Jsem máma 

Nechci míň

Než je milovat hodně 

Cokoliv jiného 

Je totiž dost o hov..