Co bych ráda naučila své dcery

 1. Aby byly zdravě sebevědomé

Už se u nich totiž projevuje to, co mám já. Proč mam tak světlý obočí, vypadam jak debil. Chtěla bych mít jinou pusu, ta má "nejde nalíčit malovátkem". Já si asi tak od 10 let připadala tlustá. Nebo možná ještě dřív, v dobách modrých trenýrek na těláku a do nich zastrčeného bílého trička. Už tehdy jsem záviděla holkám bez zadku a stehen a vůbec by mě nenapadlo, že někomu by se třeba ta vyšpulená macatá prdel mohla líbit.Ve snu ne. Proto ji má každý jinou, he? Tak prostý a přitom logický. Což neznamená, že bych teď kdovíjak milovala své tělo. Jen si uvědomuju, že jsou horší :-) Cizí špeky prostě zahřejou na srdci, co si budem. 

A ještě jedno tajemství vám, holky, k tomu povim. Obočí jde snadno nabarvit. Pusa se zas opticky zvětší leskem (i když prakticky o tom vim houby, sama mám hubu jak černošský náčelník). Na každý nedostatek najde chytrá holka vychytávku. Akorát dutá hlava, ta duní pořád stejně.

2. Aby nesoutěžily s muži

Hlavně ne ve vztazích. Dokud budete pořád moc silné, zůstanete samy. Bez ohledu na to, kdo koho opouští.

 

3. Aby byly soucitné a empatické

A dokázaly dobře rozlišit, kam soucit a empatie ještě patří a kam už ne. Aby se nenechaly snadno zmanipulovat a tahat za nos.

 

4. Aby měly smysl pro humor

Slzy a slzy od smíchu jsou pořád ta stejná slaná tekutina. Naučit se bavit na svůj účet ve chvíli, kdy je mi fakt smutno, je schopnost, kterou se snažím osvojovat a posilovat. I když možná jsem jen víc a víc cynická. Kdo ví.

 

5. Že každý den není posvícení

Blbou náladu můžou spravit palačinky k večeři. A dobrou zas zkazit drobivá bábovka. Nedělat nic vás neposune nikam. Co si vyberete?

6. Že někdy něco odfláknout není slabost a lajdáctví

Lajdáctví je srát na to pořád :-)

 

7. Že nejdůležitější na světě samy pro sebe jste vy

Nikdo jiný. Ani vaše děti, ty vám "ukradnou" jen část toho času tady. 5 let už žiju sama jen pro vás. A vy víte, že někdy přijde chvíle, kdy zoufale a hystericky křičim, prosim vás, abyste mě poslechly a nebo naopak mě skolí migréna a plazim se nadopovaná do postele a nechám vás v klidu, až moc velkym. To jsou ty mezní chvíle, kdy musíte existovat jen pro sebe. Urvat si to za každou cenu. A já věřim, že to pochopíte. Jste totiž moje.

 

TBC - dnes neukončuji, myslím, že ten výčet bude mít ještě pokračování. A budu ráda, když mi napíšete do komentářů, jak to máte s dcerami (syny) vy.

Jaký byl rok 2022?

 Po dloooouhé době jen pár řádků a shrnutí :-)

1) Láskyplný: Po většinu tohoto roku jsem byla šťastná. A jsem vděčná, protože vím, že existuje :-) Hýčkejte si svou lásku, je tak křehká, jak motýl, ať vám neuletí..

2) Naplněný těžkými rozhodnutími: Část jara a prakticky celé léto poznamenalo mé rozhodování o tom, zda změnit po 12i letech práci. Spojení více důvodů a okolností mě přeci jen posunulo jinam. Bezesných nocí jsem díky tomu zažila hodně, ale dejte někdy na svou intuici. Třeba vás výsledek, i když ne hned, mile překvapí.

3) Napjatý: Po napadení Ukrajiny Ruskem jsem měla snad poprvé v životě vážné obavy o naší (svojí a svých dětí) bezpečnost. Pocit, jaký jsme dosud nepoznali, tak cizí a vzdálený. Pocit, že coby jedinec pro ochranu své rodiny nemůžete udělat vlastně vůbec nic. Pomáhejme si. To jediný k tomu chci dál dodat.

4) Vyčerpávající: Je mi 37, tudíž přicházející únava materiálu je již dosti patrná. 4 roky sama s cácorami, to už dá víc práce zamaskovat ochablé tělo i psychiku. Nebejt migrén, byla bych perpetum mobile. Nebo jak ten náš zánovní křeček v kolečku (v pořadí třetím, dva už během měsíce zničila), akorát já bych přitom nejspíš nevyhazovala z klece ven hovna. Příští rok si ordinuju dovolenou. Flákací.

5) Veselý: Projíždím si fotky v mobilu a říkám si, tady mi to fakt slušelo, vypadám šťastně a free, tak asi takový opravdu byl. Nebyla jsem nikde v zahraničí (Aldi nepočítám), ale přesto celkem opálená, léto nám letos přálo. Chtěla bych bejt víc "tady a teď". Uvědomovat si, že je fajn, když skutečně fajn je. Nebejt furt o krok vepředu, mít v hlavě co bych měla a co musím, co jsem zapomněla a co zapomenout nesmím. 

A tak bych své malé ohlédnutí za uplynulým rokem shrnula takto: Moc rychle utekl. Jakoby snad ani nebyl. Přesto byly chvíle, které bych natáhla jako žvejku, co malé děti vytahují z pusy. A nalepila je někam, kde je uchovám na dlouho. 

Krásný nový rok, ten s malým n a s mnoha okamžiky, které stojí za vzpomínku  🍀

 

P. S. Hvězdička v jabku se nám ukázala. Sice nedokonalá, rozřízla jsem ho nakřivo, ale stačí. Honba za dokonalostí vysiluje, bere energii a v důsledku se jí nepřiblížíte ani tak, jako kdyby jste ji vůbec neřešili. Zjištění z vlastní zkušenosti a ano, pořád s tím bojuji a jedu si to svoje. Ale další jabko jsem už krájet nešla ;-)

 

První půlrok over

Já to vim. Že jsem už půl roku nic kloudnýho nenapsala, nic souvislýho krom několika postů s krátkými výkřiky do tmy. I když, mezi námi, někdy je stručné vyjádření nade vše a jindy zas mlčení řekne více než hodinový monolog. Co jsem tedy celou tu dobu dělala?

Hodně jsem byla mámou, učitelkou, kuchařkou a hospodyní, což je kvarteto, díky němuž vám každej rozumně uvažující doktor napíše rovnou propustku do blázince. Já to mam asi jinak, já díky němu stojim na nohou. Protože vim. Protože musim. Protože vim, že musim. Až budete v životě moc lítat v oblacích, pořiďte si děti. Vrátí vás na zem. Naučí vás bejt praktický. Plánovat. Mít po ruce svačinky, pitíčka, vlhčeňáky a pytlíky na blití. Mít pravidelnej režim. Naučí vás šlápnout na brzdu, když se jim zvedá žaludek i přidat plyn, když jedete na rentgen. Upozadí sice částečně vaše potřeby, ale zase díky nim poznáte, co je fakt důležitý a co vám nestojí ani za zlomenej nehet. S nimi se naučíte dělat si manikúru sami. 

Hodně jsem spala. Kupodivu i v dobu, kdy jsem až doteď nikdy nespala. Třeba v sobotu odpoledne, když mám volnej víkend. Pro někoho (i pro mě až do této doby) škoda času, pro mě nyní investice do zdraví, migrény zahnané do pryč i načerpaných sil. Taková trivialita, přitom člověku trvá 36 let než na to přijde. Tramtadadá!

Hodně času jsem trávila sama. Neodpírala jsem si sociální kontakty, i během lockdownu jsem trávila kolik chci času "se svými" lidmi, ve své bublině a velmi nezodpovědně se jich i dotýkala svými nevydezinfikovanými pařáty. Nicméně jsem zjistila, že nemusím být za každou cenu "někde". Po dvou letech zvládnu strávit sama sobotní večer doma v obýváku a nemusim mít nikoho na messengeru ani posléze v povlečení. Nemám obsendatní potřebu komunikovat, když neni, co říct. A někdy prostě radši mlčím, i když JE co říct. Umim bejt v tichu bez reklam nebo zpráv v pozadí. Jo, trochu mě to někdy zděsí. Jestli ze mě neroste na starý kolena asociál, paní z parku s holubama ze Sám doma 2 nebo tak něco. I když ten mokrej bandita by byl asi horší, potřebu krást zatim nemam.. 

Málo jsem se smála. Přibylo mi sice hafo vrásek, ale minimum těch od smíchu. Těch, co jsou tak sexy na chlapech a atraktivní u vážených starších dam. Já mam jen ty debilní na čele, do kterejch zalejzá make-up, takže jsou pak vidět ještě víc, a vám nezbejvá než si hodit korunou, jestli raděj vypadat jak pinda bez make-upu nebo s ním. Dilema vám povim.

Nicméně jsem zjistila, že lidi se pořád rádi baví, nejvíce lajkované příspěvky jsou stále vtipné storky vyšpuleným papulám a vystrčeným kozenkám navzdory. Tak na zdraví všech kozenek, já se chci víc smát. A uznávám, je to činnost, která se ve spánku nebo když jsem sama se sebou provádí dost blbě. 

Plánovala jsem si, co všechno udělám a pak to nedělala. Psala si seznamy, kde jsem pak činnost odškrtla coby splněnou, přestože jsem ji teprve "začala" dělat. Třídila jsem oblečení stylem, že se mi tašky neustále válejí v rohu obýváku a čekají, až do nich zhubnu (mezitím mám 1, 2, 3 kila navíc) nebo až porodim další děti (=holky), kterým to bude.