Kdo neumí, ten učí

Po mém posledním článku a četných ohlasech na něj musím jen konstatovat, že v okamžiku, kdy jde o vztahy, umím vcelku docela dobře glosovat, bohužel ale jen hodně zpětně. V přítomném okamžiku jsem sice briskní, ovšem výsledek je mnohdy tristní. Někdy bych chtěla být ta stepwordská panička, co zachová kamennou tvář, chladnou hlavu a dekorum a nerozbije záletníkovi lahev vína o čelo. Chtěla bych umět řešit věci s klidem, aby si pak děti nešeptaly pod peřinou, proč máma zase brečela. Chtěla bych jít příkladem pro své holky bez obav z toho, že za dobrých 10 let budou řešit své vztahy se mnou. Už teď však mají v několika důležitých bodech jasno:

• k tomu, aby se narodilo dítě je zapotřebí pán (ano děvčata, i s vašimi otci jsem nějakou dobu žila)
• dítě roste nejprve v břiše, kde už pána vůbec nepotřebuje
• pán by měl mít jen jednu paní, protože když jich má víc, jsou pak z toho ty ostatní (jeho) paní smutné
• po okamžiku, kdy se 2 políbí, nastává svatba (s různými časovými intervaly mezi tím). A někdy taky ne (viz máma).

Pro nás starší holky bych k tomu ještě dodala:

• Pozor na komunikaci po síti. Co se zdá jako jednoduché, může být velmi zákeřné a nepředvídatelné. A zranitelné.

• Čas vše prověří. Jeden den big love, druhý den big nezájem. Zažila jsem stotisíckrát a nikdy, věřte mi nikdy, to nezačnu chápat. To se totiž chápat ani nedá.

• Intuice je pro blázny, mnohokrát vás možná zradí, ale jakmile vás něco sebemíň zarazí, minimálně o tom chvíli popřemýšlejte. Dají se tak odhalit mnohá pozdější nepříjemná překvápka.

Záhady komunikace

Že je s muži nutno komunikovat, a to nejen proto, že jsou bohužel nedílným prostředkem reprodukce mi došlo asi někdy v 11ti. V tuto pravěkou dobu jsem postoupila od psaníček a kýčovitých valentýnek (který jsem vždycky psala já, avšak nikdy nedostávala) po diakritiku postrádající tvrzení na dvouřádkovém displeji mobilního telefonu Siemens až po dnešek, kdy někdy upřímně půl hodiny přemítám, jestli poslat někomu pusinkujícího smajlíka není už náhodou moc emotivní.

První pozvání na rande proběhlo tehdy přes "pevnou" a dodnes dotyčnému gratuluji, že se trefil do doby, kdy jsem zrovna byla doma já, avšak nikoliv mí rodiče, vzhledem k faktu, že se můj otec-učitel vyskytoval v bytě prakticky ve stejný čas jako my, žáci a studenti.

Komunikace mezi opačnými pohlavími je pro mě stále velkou neznámou, přesto už jsem na pár zákonitostí přišla:

1. Když vás někdo nepozdraví, neznamená to, že se mu tajně líbíte a ostýchá se. Na stoprocent nemá zájem.

2. Když někdo nenapíše nebo dokonce neodpoví na zprávu, není v bezvědomí po autonehodě s rukama v sádře. Na stoprocent nemá zájem.

3. Když vám někdo napíše, že se chce s vámi vyspat, chce se vámi vyspat. O nic víc nemá zájem, ani když to proběhne 10x a vy získáte pocit, že se na vás kouká "jinak". Na stoprocent nekouká. A i když při tom vůbec nekouká a zavírá oči, taky to nic zvláštního neznamená. Věřte mi. 

Intro 2020

Nechce se mi. Rekapitulovat loňskej rok, sčítat vítězství a porážky ani se dopředu sama porážet tím, že si budu dávat předvídatelný předsevzetí. Nechci cvičit ani meditovat, přestat mlsat ani si kazit únor nesmyslnou abstinencí, nevynechat ani jedno ze svých 3 kafí denně, nechci přestat psát ani začít psát pravidelně, protože to nedejbože baví někoho číst.

Tak málo chvil v životě, kdy můžeme opravdu dělat, co chceme, být, kde chceme a s kým chceme - není stížnost, nestěžuju se, nedivim se, nepřekvapuju, pomalu se ani nelekám, což je u extrémně roztržitý osoby, jakou jsem já nevídané. Blbý je, že se ani netěšim, člověk by se měl sice plně zaobírat přítomností (mindfullness, znáte to, ne?), ale takový to pozitivní očekávání, pomáhající nám přežít táhlé pracovní dny, povinnosti, stereotypy, konzum, zkrátka to, když chybí, máte někdy pocit, že si před každym tom jednom kafi musíte zákonitě hodit mašli, protože jinou radost (krom toho kafe) už v tom vašem uvědomnělym, zdravym, vysportovanym, vystajlovanym, naleštěnym a gluten-free životě nemáte.

A pokud nemáte partnera, kterej by vás stejně po dvou letech většinu času neskutečně sral, ale přeci jen by se občas vydoloval záblesk či chvíle, kdy vás něčim potěší, tak máte jako já aspoň děti. Který jsou sice neskutečně podobný těm (ex)partnerům, ale zároveň mají i pár vašich špatných vlastností, díky kterým to těm "ex" můžete elegantně a přitom nenápadně vrátit. Mega souvětí si žádá pointu, takže ty děti, které po vás vzhledově zdědily jenom těch 6 dioptrií (soráč holky), světlou pleť a blond vlasy vás vlastně občas potěší mnohem víc a opravdověji než kdokoliv jiný na světě a něco takovýho za ty všechny ostatní, denodenní vopruzy stojí.