January revision

Máme za sebou první měsíc slibného (nový rok bývá vždy slibný ;-)) roku 2015, tož rozhodla jsem se zrevidovat svůj "2015-to-do-list" , který jsem vykopla někdy před Vánoci. Pro ty z vás, kdo neměli tu čest se s ním obeznámit na mém FB profilu, přikládám níže (ostatní prosím přeskočte, ať vás má výmluvnost neunudí k smrti :-):

1) Pravidelně jíst. Neodbývat se a nesoukat do sebe Elišky piškoty po 23.h večer.
2) Usmívat se. Na Elišku, na sebe a na kohokoli, kdo o to bude stát. A v případě mých "bad days" to platí dvojnásob.
3) Udržovat kolem sebe pořádek. Nebo si aspoň zvyknout na nepořádek a nehrotit se z toho.
4) Chodit včas spát. Nedělat si zápisky ve 2:11 am a pak se ráno divit, že chce dítě v půl 8 snídat (po ca 11hod spánku v kuse)
5) Vyzkoušet nový sport. Že břišní tance nejsou sport? Pokusit se ho skloubit s péčí o dítě, příp. ho použít jako závaží/zátěž.
6) Donést konečně ty 4 igelitky s out-of-fashion-and-love věcma a botama na charitu. A děkovat tomu, že jsem na tom ještě tak, že můžu věnovat.
7) Sledovat aspoň občas zprávy. Což si nejsem jistá, jestli dam, protože pohled na týrané děti/ženy/důchodce nesnesu. Stejně tak na Milouše Zemanů.
8) Nenechat chcípnout všechny kytky v bytě. A nechat chcípnout všechny pavouky, resp. nedat jim šanci se u mě rozmnožovat.
9) Mýt auto častěji než když zaprší a vyhazovat z něj prázdné plastovky dřív než mi za zády vyroste Mount Everest.
10) Naučit Elišku smrkat. Kdo kdy zápasil přes týden s odsávačkou, pochopí.
11) Psát si, když mi bude smutno. A když bude veselo, ukládat si zážitky na harddisc v hlavě a ve správný okamžik si je umět přehrát.
12) Pořídit si špunty do uší. Nemuset poslouchat sousedův kuřácký chrchel v posteli.
13) Zajít na kultůru. Nezblbnout ze seriálů a jejich dopoledních repríz. Nenechat zblbnout dítě tancující na reklamy.
14) A jedno těžko realizovatelné přání - vzít Elišku (a sebe) v létě k moři. Ne že bych opovrhovala českou vlastí, ale sůl si do vany nenasypu (máme sprcháč).
15) Koupit si roční dálniční známku, abychom mohly často navštěvovat mojí maminku, kterou naše přítomnost obvykle potěší a skolí zároveň.
16) Neztrácet a nezapomínat klíče!!! Nenechávat v roztržitosti klíče v zámku a to ani v autě před barákem. Nebýt štamgastem v železářství Vojík.
17) Další těžko realizovatelná věc - nebýt roztržitá :-) Občas to může být i nebezpečný (viz klíče v zámku výše).
18) Pořídit si lepší sešit než notýsek o šířce kreditní karty a nepsat do něj věci ála Bridget Jones (přestože mi vyplňuje mé splíno-romantické-jásenatovyseru večery). Nejsem ani tlustá (zatím), bezdětná (už) ani mi není přes 30 (ještě chvíli).
19) Pravidelně up-datovat tento seznam, kdeže škrtat a dopisovat povoleno :-)
20) Umět věci odložit a vrátit se k nim později, když se dostanu do už-mě-nic-nenapadá fáze. Zhasnout a jen tak snít..

6x proč, na které byste možná rádi znali odpověď

Nebo možná Vás nebudou zajímat vůbec. Ale mě ano, rozhodla jsem se tedy sebezpytně odpovědět sama sobě.

Proč se občas "koukám tak divně"?

- Pominu-li svoji poměrně těžkou oční vadu, je to proto, že nevycházím z údivu. Hrozím se sebevědomí lidí jednoduchých, výmluvnosti těch, kteří vám svými slovy vymelou do mozku kráter o průměru obří dýně a přitom nevíte, co vám chtějí sdělit a mlčenlivostí těch, od nichž naopak očekáváte vysvětlení. Jako těžkej racionál stavím věci do souvislostí a jako zdrogovanej snílek poletuju na hranicích mezi dokonalostí a naprostou šíleností. Proto jsem někdy myšlenkami "out of this planet" a přede mnou se tyčí neprůstupná zeď. Ale kdo do ní narazíte, jsem ochotna podat pomocnou ruku :-)

Proč jsem stále více agresivní?

- Protože jsem slonice. Ohromná samice největšího suchozemského savce, která všemi možnými způsoby brání svoje mládě. Slonicí se člověk (žena) nerodí, slonicí se stává. A tak budu divoce mávat pomyslným chobotem a bez chvíle váhání jsem schopna v mžiku ušlapat každého nepřítele svými obřími (vel. 39) tlapami. Bez ohledu na to, zda se pokusí mému malému Dumbovi ublížit slovem či pěstmi.

Proč se neustále zabývám maličkostmi, když si stěžuji na nedostatek času?

- Možná moje vrozená psychická deformace, možná můj mozek musí reagovat denně na tolik podnětů, že už přestává rozlišovat, co je "high priority" a co ne. Každopádně na kraviny se najde včas vždycky a tak prostě místo abych prokrastinovala, dělám raděj 150 000 věcí najednou a ještě si do toho začnu psát blog. A při psaní se myšlenky prostě utřídit musí a následný proces, kdy je hotovo a konečně klikám na tlačítko "publikovat" je tak očistný, že ho mohu jen vřele doporučit :-)

Proč jsem si pořídila dítě?

- Tuhle jsem četla dost zajímavý článek. Nevím už přesně, o čem byl, nejspíš o neplodnosti, ale zmiňoval častý fenomén, a to ten, že si v dnešní době děti "pořizujeme". Stejně tak jako sušičku, televizi, horské kolo. Často po dlouhých úvahách o finanční situaci, kariéře a zvážení jiných možností. A mě prostě jednoho krásného dne přestalo bavit si něco jen pořizovat. Chtěla jsem mít. Mít a starat se. Nejen o sebe. Netěšilo mě rozhazovat peníze za hadry, boty a šminky. Ne, že bych to tedy přestala úplně dělat, nakonec i teď jsem (světe, div se!) pořád "jen" holka, ale neměla jsem z ničeho už takovou radost. Měla jsem trochu nacestováno, trochu odpracováno, něco dostudováno a dost odžito. A musím konstatovat, že Eliška mě posunula dál. Zrychlila mi krok i skok, dala mi nadhled i rozhled, připravila o prsa, ale také mi denně připravuje spoustu hezky nečekaných a nečekaně hezkých chvilek, které za to stojí. A už se těším, až trochu povyroste a budu zase nakupovat, cestovat a poznávat. Vlastně budeme - spolu :-)

Nedělní úvaha nad chlebem s máslem

Poslední dobou mám dost často pocit, že už mě nic nepřekvapí. Že jsem dospěla do fáze tuposti bez iluzí ignorujíc a tiše přijímajíc veškeré excentričnosti a nelogičnosti světa bez mrknutí oka. To bych ale nesměla žít mezi lidmi.

Nerada bych se tímto dovětkem katapultovala do řad jeskynních trosečníků bez nároku na společnost a radostí i strastí z ní vyplývající. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že si vše sami zbytečně komplikujeme. Tváříme se vesele, přestože nám je mizerně.  Píšeme si smajlíky, přestože sdělujeme s těžkým srdcem něco, co nás docela i bolí.

Připadá mi totiž, že s darem dorozumívání se řečí, přišly též komplikace velikosti uragánu, které vše hezké a povzbudivé, co se v našem životě odehrává, shrnuly do několika často nic neříkajících vět.
A když ty věty ještě ani nejsme schopni vyslovit, ale spojíme je v změti písmen na displeji moderního přístroje, přichází uragán ničivý. Které, ač psané v určitém emočním rozpoložení, si můžeme na rozdíl od běžné komunikace i desítky minut rozmýšlet.