Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.
A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)
PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?
Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)
Žádné příspěvky. Zobrazit všechny příspěvky
Žádné příspěvky. Zobrazit všechny příspěvky
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)