Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.

A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)

PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)


neděle 24. prosince 2023

Vánoční

Vánoce na blátě

"Půjčíš mi loďku?"

Svezu ji po louži

"Děkuju, Luďku!"


Děti se tetelí,

dárky jsou pasé.

Šetří si na Iphone

drahý jak prase.


Stromeček z Baumaxu

usychá v koutě.

Asi tak jako já,

už nenajdou tě.


Obchody narvané,

zásoby na rok.

Chtěla bych chleba jen..

"Už nemáš nárok."



I já se nervózou

potím pod svetrem.

Náladu postrádám, 

stávám se hejtrem.


Světýlka blikají

do rytmu koled.

Z mrazáku Jégra si

naleju na led.


Na zdraví, na štěstí,

na copak ještě?

Na lásku, špitla jsem..

"Podej mi kleště."


Dráty mi přestříhl,

sedíme po tmě.

Brambory na salát

stydnou na plotně.


Plamínek svíčky se

mihotá jemně.

Klid s mírem sešly se

konečně ve mně.


Žádné komentáře:

Okomentovat